Sociologický průzkum na téma Jaroslav Foglar

Prosíme návštěvníky těchto stránek, aby se zúčastnili krátkého průzkumu na téma JF. Vyhodnocení dotazníků proběhne po 7 listopadu, výběr respondentů = kvótní dle údajů z Českého statistického úřadu. Prosíme o uložení odkazu na Vaše stránky či šíření mezi Vaše známé.

I. KAPITOLA - Narozeniny

19. ledna 2010 v 20:40 | Tomisus |  První úplněk (Fantasy)
I.
NAROZENINY
Šel jsem pomalu po namrzlé cestě. Kolem cesty byl asi metr sněhu. Nejraději bych se do něho zabořil a přečkal tam celé dopoledne, které mám strávit opět v malé a nepříjemně páchnoucí učebně. Pocházím z chudé rodiny, která bydlela na vesnici se školou. Kousek od naší vesnice bylo velké město s pořádnou školou, tam jsem se chtěl vždycky přestěhovat, protože tahle malá vesnická škola se školkou mi začínala pořádně lézt na nervy. Už dlouhou dobu jsem se snažil přemluvit rodiče, abychom se přestěhovali do sousedního města. Abych měl konečně aspoň nějak vypadající školu. Ale vždycky přišla stejná odpověď:

"Tvoje babička a dědeček jsou nemocní a musíme se o ně starat."
Říkal jsem jim, že ve městě je výborný domov pro důchodce, ale vždycky mě táta odbyl. To hlavně tátovi záleželo, abychom tady zůstali. Mamce bylo úplně jedno, kde budeme, ale vždycky chtěla být s mým tátou. Já bych to tu možná přežil, ale něco tu bylo mnohem horšího. Nemám tu vlastně žádné kamarády a není tu ani pořádný obchod, kde bych si mohl koupit nějakou věc, která by mě zabavila. Musel jsem se spokojit s nažloutlým papírem a tužkou, se kterou jsem si mohl malovat. To jediné mě tady bavilo. Malování. Jednou bych se chtěl stát slavným malířem. Ale v těchto podmínkách nemůžu ani svůj výtvor ukázat kamarádům a dokonce ani rodičům ne. Přes den je mamka i taťka v práci. Taťka si na vsi otevřel obchod s železářstvím, který stejně moc nevynáší. Ale když si ušetřil, koupil si televizi! Ale já jsem nedostal nic. Pořád jenom nažloutlý papír z minulého století a starodávnou tužku. Ani ořezávátko jsem neměl. K tomu mi musel vystačit pouze kapesní nožík od Vietnamců.


Když jsem došel ke škole, vedle dveří visel zrezivělý nápis Základní a mateřská škola. Přistoupil jsem ke dveřím. Už jsem natáhl ruku ke klice, když v tom se začali otevírat sami. Nevěděl jsem co se děje. Mám halucinace? Co se to k čertu děje? Bez váhání jsem vešel dovnitř, a když jsem šel po schodech, neustále jsem se otáčel ke dveřím. Nic zvláštního jsem ale neviděl. Zrezavělé panty i všechno ostatní bylo na svém místě. Divně jsem se ušklíbl a šel dál. Když jsem vyšel schody, zamířil jsem do šatny. Školní šatna byla velice malá místnost. Každá třída měla na oblečení pouze malinkaté drátěné klece. V létě, kdy se nenosilo skoro žádné oblečení, bylo v kleci místo až moc. Ovšem v zimě, kdy každý žák měl šálu, rukavice, bundu, mikinu, boty a nevím co všechno, se to tam prostě nemohlo vejít. Vystoupil jsem z šatny a šel pomalým krokem do třídy. Na chodbě nikdo nebyl. Procházel jsem sám chodbou a díval se ven z okna. Okna vypadala jako by byla stará milion let, stejně jako i tabule v naší třídě. Zazvonilo na hodinu a já vešel do třídy. Za pozdní příchod jsem si vysloužil zvláštní domácí úkol. Ale komu by se taky do tak špinavé a zatuchlé třídy chtělo. Mně se teda vážně nechtělo. Na všechny předměty jsme měli stejnou učitelku. Jako každý den v roce jsme psali různé diktáty a desetiminutovky. Ve třídě jsem měl pouze jednoho kamaráda. Byl to Miloš a s ním jsem byl doopravdy kamarád. Ve škole to byl můj soused, ale mohli jsme se setkávat pouze ve škole. Jeho a moji rodiče se nějak nepohodli a nechtěli, abychom se vídali.
"Všechno nejlepší k narozeninám!" oznámil mi Miloš o přestávce a potřásl mi rukou. Až teď jsem si vlastně uvědomil, že mám dneska jedenácté narozeniny! Celé ráno jsem přemýšlel a vůbec jsem si nevzpomněl na narozeniny. Ale pro mě to moc neznamenalo. Dostanu zase tužku s nažloutlým papírem a rok starou žvýkačku. Život si hold člověk nevybere.

"Díky," poděkoval jsem.
"Tady máš dárek. Doufám, že se ti bude líbit." řekl Miloš, podal mi zabalený balíček a já na něj vyvalil oči.
"Dárek a pro mě?" řekl jsem nadšeně a rychle jsem strhl papír, abych mohl zjistit, co se tam skrývá. Věděl jsem, že to nemůže být nažloutlý papír ani rok stará žvýkačka. Miloš nikdy takový nebyl. Strhl jsem papír a nadšeně jsem se podíval na Miloše. Dostal jsem od něho sadu dvaceti čtyř speciálních pastelek na malování, k tomu velký skicák a malý blok.
"Díky! To není jako ten nažloutlý papír co dostávám. Vážně super! Díky," poděkoval jsem, poplácal ho po zádech a okamžitě jsem si vytáhl pastelky z obalu, když v tom zazvonilo. Neochotně jsem si je zabalil do tašky. Ještě aby mi je učitelka vzala. Měli jsme právě přírodovědu a psali test. Až do teď jsem si myslel, že jsem normální kluk pocházející z chudé rodiny a malé vesnice. Dneska jsem ale zjistil, že jsem něco víc.
Dostali jsme zadání testu a já se chtěl natáhnout pro pero, které jsem měl na kraji lavice. Už jsem se ho málem dotkl, když tu se záhadně od mojí ruky odkutálelo a spadlo na zem. Jako bych měl v ruce odpuzující stranu magnetu. Nevěděl jsem, proč se to stalo, ale věděl jsem, že to má nějak spojitost s těmi dveřmi z rána. Klekl jsem si na podlahu a chtěl opětovně vzít pero do ruky. Opět se od mojí ruky vzdálilo. Popošel jsem dál a zase bylo pero o metr dál. Takhle to pokračovalo až ke stupínku a stolu naší učitelky.
"Copak nemáte nic na práci Batterlote?" zeptala se mně přísně učitelka a ve tváři jsem jí uviděl zlostný výraz. Tohle strašné příjmení jsem zdědil po svém tátovi. Pocházel totiž z německo-české rodiny. "Máte další zvláštní domácí úkol a to pero mi dejte!" vykřikla učitelka a vzali si pero z podlahy. Překvapeně jsem na pero zíral. Pero se ode mne vždycky vzdálilo, a když si ho učitelka vzala do ruky, nic se nestalo?
"Co tu ještě okouníte Batterlote? Zmizte!" vykřikla učitelka a já jsem odkráčel do své lavice.
"Tady máš pero. Vidím, že dneska nemáš nějak dobrej den." řekl Miloš a podal mi pero do ruky. "Díky, máš pravdu. Dneska se něco děje. Nejdřív se mi ráno dveře sami otevřou a teď tohleto. Vždycky, když jsem k němu natáhl ruku, odkutálelo se ode mne asi metr daleko." řekl jsem, když najednou učitelka zpozorovala mojí nečinnost v testu.

"Mlčte, Batterlote! Nebo snad chcete další domácí úkol?" zeptala se rozhořčeně učitelka a jak jinak, než že mi okamžitě udělila další zvláštní domácí úkol.
"Ještě jednou Batterlote a budete uklízet školu!" vyhrkla na mě učitelka a vrátila se zpět ke kontrole domácích úkolů.
Cestou domů jsem šel opět pomalu. Celou cestu jsem přemýšlel o dnešku. Rozhořčeně jsem v duši pomlouval učitelku a v druhé části duše jsem přemýšlel o dnešních příhodách. O dveřích, které se mi ráno sami otevřely, a o peru, které přede mnou utíkalo. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Mozek mi pracoval jako lokomotiva a přemýšlel jsem o tom, jak něco takového je vůbec možné. Že bych měl v sobě zabudovaný magnet? Ne, to je nesmysl. Nevěděl jsem. Ale začínal jsem věřit, že nejsem tak úplně člověk.
Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem došel domů. Sice bydlím kousek od školy, ale obvykle se znuděně trmácím a vyhledávám uličky, kterými bych si mohl prodloužit cestu. Byl jsem už u dveří. Nechtěl jsem zatáhnout za kliku, ale musel jsem. Někde v hloubi duše jsem doufal, že rodiče přichystali nějakou velkou oslavu, ale to bylo nemožné. Vešel jsem dovnitř. Ocitl jsem se v prázdné předsíni a potom jsem vešel i do kuchyně. Nikdo tu samozřejmě nebyl. Vešel jsem do svého malého pokoje. Vedle starého a zničeného okna s vybledlým závěsem stál můj psací stůl. Byl velice starý a malý. Měl jsem na něm pouze stoletou tužku a nažloutlý papír. Na kraji stála malá lampička. Moc nesvítila, ale musela mi postačit. Na straně v rohu místnosti se tyčila moje postel. Postel aspoň nevypadala jako stoletá, ale stará byla. Z tašky jsem si vyndal věci a pustil se do zvláštních úkolů. Myslel jsem, že to bude hračka, ale ne. Vždyť tuhle látku jsme ještě neměli! Zatracená učitelka! Úkoly byly naštěstí z matematiky a učitelku nenapadlo, že bych si to mohl vypočítat na kalkulačce. Kalkulačku jsem ale nevlastnil. Stejně jako spoustu jiných věcí. Došel jsem do kuchyně a vzal si ze zásuvky kalkulačku. Během pár minut jsem si vypočítal příklady a zandal učebnici se sešitem zpět do tašky.
Bylo skoro šest hodin a už se stmívalo. Každou chvíli tu musí být. Rodiče většinou chodí okolo páté, ale dneska až okolo šesté? Že by snad měli dneska nějakou tržbu? To tak! Stejně bych z toho nic nedostal, takže mi to může být úplně volný. Zazvonil zvonek. Bylo k údivu, že jsme vůbec měli zvonek. Rychle jsem se dostal ke dveřím a otevřel. Za dveřmi stál táta a hned za ním máma. "Ahoj!" pozdravil jsem. "Proč jste přišli tak pozdě?" zeptal jsem se, ale žádná odpověď nepřišla. Dostal jsem ale jako obvykle od táty práci. "Uhni, smrade! Běž a udělej radši večeři!" okřikl mě táta, a když se posadil na pohovku, zapnul si svůj oblíbený sportovní kanál, bez kterého by byl prý na šrot, jak vždycky tvrdí.

"No tak, Emile! On přece neumí vařit. Udělám to já." zastala se mě mamka. Mamka byla na mě vždycky hodná. Kdyby měla peníze, koupila by mi všechno, co bych si přál. A s obchodem na vesnici a ještě k tomu železářstvím si toho moc nevydělala. Od táty stejně dostávala pouze minimální mzdu. "Jen ať se tady spratek předvede!" řekl táta a máma mu zabránila ve výhledu na televizi.
"Uhni! Seš tlustá!" okřikl táta mamku.
Tak tohle už bylo na mě příliš. Rozběhl jsem se a rukou narazil do pohovky. Vůbec jsem nepřemýšlel, ale nějak jsem věděl, že to vyjde. A kupodivu to vyšlo. Jakmile jsem narazil do pohovky, převrátila se a sní i můj táta. Zůstal tam zaklíněný. Mamka na mě koukala a snažila se pohovku nadzvednout. Táta řval bolestí a proklínal mě. Já jsem tomu také nedokázal uvěřit. Naše pohovka byla neskutečně těžká a teď jí bez jakékoli námahy shodím? To mi nějak nešlo dohromady. Ráno dveře, dopoledne pero a teď pohovka! Co se stane zítra? Vyhodím do povětří atomovou elektrárnu v Temelíně? No to snad ne. Ale co když se zase něco stane?
Pozoroval jsem mamku, jak se neúspěšně snaží zvednout pohovku. Když jsem jí dokázal shodit, tak jí dokážu zvednout i zpátky. Nebo ne? Přeskočilo mi. Doopravdy jsem si začal myslet, že vážně nejsem člověk. Ale za zkoušku nic nedám. Popošel jsem blíž k pohovce a vzal jí za opěradlo. Pevně jsem chytil opěradlo a téměř bez námahy pohovku vrátil na původní místo.
"Auuu!" křičel táta a držel se za nohu. "Asi mám zlomenou nohu! A s tebou si to, smrade, ještě vyřídím!"křičel táta a mezitím ho mamka táhla po zemi do jejich ložnice. Moc se jí to nevedlo, protože táta vážil snad tunu! Při mojí dnešní síle jsem si řekl, že to můžu zkusit.
"Chceš pomoct, mami?" zeptal jsem se.
"Ne, stejně bys tátu neunesl. Uf…"
"Mami! Vždyť jsi viděla, co jsem udělal s pohovkou!" řekl jsem a mamka mi předala tátu. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Jak to, že mám takovouhle sílu? Byl jsem vážně zmatený. Moje smysly se vykolejily z dráhy a přestával jsem myslet. Odnesl jsem tátu do ložnice a mamka za ním přišla.

Během dne byla mamka tak zaměstnaná, že zapomněla na moje narozeniny.
"Copak to tam máš?" zeptala se mně mamka, když vešla do mého pokoje.
"To je dárek od Miloše. Dostal jsem od něj sadu speciálních pastelek, jeden skicák a ještě jeden blok." řekl jsem mamce a v tu ránu strnula. Nejspíš si vzpomněla na mé narozeniny.
"Jé, promiň mi to zlatíčko. Promiň, já jsem byla tak zaměstnaná, že jsem -"
"Zapomněla," doplnil jsem jí a mamka přikývla.
"Hned ti donesu dárek. Oslavu táta zakázal. A teď se kolem něho musím pořád motat."
"To nevadí," řekl jsem, i když jsem si vždycky oslavu moc přál.
"Kde sakra vězíš s tím obkladem, Julie?" zařval na mamku taťka a opět zařval bolestí.
"Už jdu, drahý!" zakřičela na tátu. "Promiň, Hynku," omlouvala se mi mamka a odešla.
Trvalo celé dvě hodiny, než táta usnul a mamka měla konečně volno.
"Tady máš dárek." řekl mi mamka, když přišla a podala mi dárek. Byla to krychlová krabice zabalená v zářícím papíru. Dost mě to překvapilo. Vždycky dostávám věci rovnou bez obalu.
"Copak tam tak může být?" zeptal jsem se a usmál se na mamku. Rychle jsem strhnul papír a zatajil dech.

"Mobil?" Mamka jen přikývla. "No to je bomba!"
Já dostal mobil! No to je teda něco!
"Dneska jsem nebyla v práci a jela do města. Sice se to tátovi moc nelíbilo, ale vymluvila jsme se na prohlídku u doktora. Chodila jsme kolem obchodů. Nevěděla co ti koupit a pak jsem tam uviděla ten mobil. Moc se mi líbil a tak jsem ti ho koupila." řekla mamka a pousmála se.
"Ale kde jsi na něj vzala peníze?" zeptal jsem se.
"Před tátou ale ani muk. Jasný?" zeptala se mně a já přikývl. "Tajně po nocích pletu nějaké svetry, šály a i jiné věci. Potom občas zajedu do města a prodám je do nějakého obchodu." řekla mamka a já na ní vyvalil oči.
"Jo a tady máš ještě SIM kartu. Máš tam kredit tisíc korun, aby ti to vydrželo." Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Kredit tisíc korun? Tak to je teda mela!
"Mami! To jsi nemusela!" vykřikl jsem a objal ji.
"Nekřič, ať nevzbudíš tátu. Chci si na chvíli odpočinout."
"Dobře," řekl jsem a nechal jsem mamku jít. Okamžitě jsem si vyndal mobil z krabice a dal do něj SIM kartu. Nemohl jsem tomu vážně uvěřit. Já mám svůj vlastní mobil. Zítra si zjistím čísla spolužáků. Dneska je vážně nejlepší den mého života!
Ale to jsem ještě nevěděl, co se dnes stane.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sai Sai | Web | 19. ledna 2010 v 21:24 | Reagovat

Já... prostě, dočetl jsem, a... chci víc. Je to fakt jediné, co na to dokážu v tuto chvíli říct, ale je to pravda pravdoucé. U drtivé většiny povídek často roluju ke konci článku, aby zjistil, kdy už daná kapitola skončí, nicméně tady se mi to opravdu nestalo. Mělo to od začátku do konce prostě takový spád, že musím zkrátka zatleskat, zaslouženě :-)
Je zkrátka vidět, že se na svůj věk velmi dobře vyznáš v lidských pocitech a vztazích - krásně jsi to vystihl třeba u závěrečného dárku od matky -, dobře víš, co bude čtenáře zajímat. A to je to důležité - Ty dokážeš zkrátka čtenáře svým vypravováním plně zaujmout, čehož si važ, protože tenhle dar má jen opravdu malé procento lidí :-)

Odpovídající mínusy prakticky nemám. Beru samozřejmě v úvahu Tvůj věk, takže je mi jasné, že třeba o nějakých základních ekonomických otázkách uslyšíš až za hodně dlouho a teď o nich pochopitelně nevíš, proto takovéhle faktické nesrovnalosti a některé nedotáhnuté popisy a podobné slohové nedostatky opomíjím :)

Každopádně se moc a moc těším na pokračování. :)

2 Tomisus Tomisus | Web | 20. ledna 2010 v 16:39 | Reagovat

[1]: Moc, díky za tenhle koment. Opravdu moc děkuji. S těmi povídkami mám stejný pocit, a jsem rád, že si u té mé nic takového dělat nemusel  :-).
Jinak chápu že některé slohové nedostatky tam uričtě vidíš. Njn, zatím jsem pořád v pětce   :-D .

3 Peace Peace | Web | 20. ledna 2010 v 23:18 | Reagovat

Ježíš, já tu nebyla dlouho. No, pokusím se to napravit dlouhým komentářem:D Tak. Teď ke kapitole. Bylo to pěkné. Hodně se mi líbil děj, popis a vykreslení jednotlivých situací se ti taky povedlo. Vážně moc hezky a mile napsaná kapitola. Ten konec mě skoro dojal. Jsem nějaká na měkko. A jak mu mamka dala ten dárek bylo moc milý. Takže se ti to povedlo. Opravdu se mi to líbilo. Kdybych měla být kritická, což já dneska budu, našla bych logickou chybu třeba v tomhle: Kalkulačku nevlastním. - Šel jsem do kuchyně a vytáhl kalkulačku. Vidíš v tom ten rozpor? Nejsem si jistá jestli to bylo přesně takhle ale... Pak taky dávej pozor na moc časté opakování slov. Třeba tahle věta: Pocházím z chudé rodiny, která bydlela na vesnici se školou. Kousek od naší vesnice bylo velké město s pořádnou školou... Vidíš to? A tohle nebylo jediné. Chápu, že v některých případech opakuješ slova záměrně, ale někdy je toho opravdu moc. Je to patrné hlavně ze začátku. Ale mou kritiku teď moc neřeš a rozhodně si z ní nic nedělej. Já to rozpitvávám úplně dopodrobna a neberu v potaz, že je ti je tak málo let. Určitě pilně pracuj na další kapitole. Budu se na ní těšit:D Opravdu ti chci pomoct, ne ublížit. A hezké to bylo. Moc:D

4 loivissa loivissa | Web | 21. ledna 2010 v 15:02 | Reagovat

Túto poviedku som čítala už včera, ale nestihla som ti napísať komentár.
Je to... úžasné... strašne sa mi to páčilo a keďže som bola tak zaujatá príbehom, nevšímala som si drobné chybičky na ktoré stihli upozorniť Sai a Peace (Čo je veľmi dobré, pretože ich kritikou, i keď malou, máš možnosť byť ešte lepším. Ale to určite vieš.). S opakovaním slov je to ťažké a myslím, že sa to niekedy stane každému, dokonca oveľa skúsenejšiemu a staršiemu poviedkarovi. Často sa ani 20 ročnému či staršiemu autorovi nepodarí, aby príbeh zaujal tak ako tvoj. (Zatiaľ) má výborný dej, nenudí, je to pekne precítené... má to všetko, čo to má mať. Niečo také dobré často nenapíše ani starší nádejný spisovateľ. Po čítaní tvojich poviedok len krútim hlavou a neverím, že máš toľko rokov ako tvrdíš. Zdá sa, že z teba čosi bude :D
Veľmi sa teším na ďalšiu kapitolu :-)

5 Delthrien Delthrien | Web | 22. ledna 2010 v 23:02 | Reagovat

Tedy oproti mému výkonu z páté třídy... Tleskám!
Když si vzpomenu, jak jsem si četla svůj tajný deníček kde jsem napsala Miluju s tvrdým y :-D tak to se před tebou musím stydět :D:D:D A jak jsem neustále opakovala ty stejný slova a mé věty byly pomalu jak od prvňáka :-D
Máš talent! Smekám :-)

6 Tomisus Tomisus | Web | 23. ledna 2010 v 19:56 | Reagovat

[3]: Jsem rád že se ti kapitola líbila, a jinak k tím stále se opakujícím slovům. Několikrát jsem si taky toho všimnul, a prostě občas nevím čím to nahradit.  

[4]: Opět jsem rád že se ti kapitola líbila. Hm.. Co na to dál říct? Lichotivé :-D
No, a prostě dál nevím  :-D

[5]: No, tak někdo začne v deseti, někdo v čtrnácti a někdo ve dvaceti. Je to různý, a jinak teď narazím na to miluji? To jsi měla v tom deníčku?  :-D
Jinak jsem velice rád že se ti líbíla..

7 Nel-ly Nel-ly | Web | 25. ledna 2010 v 0:32 | Reagovat

ehm a někdo začne na Vysoký, těsně před hranicí povoleného alkoholu v Anglii, ale... to už je něco jiného :D

Ktritizovat nebudu, protože originální tvorbu moc často nečtu a když, tak můžu jen obdivovat, že někdo dokáže takhle vymýšlet děj ve vlastním světě... ty popisy jsou vážně povedené a vůbec je to velice příjemné počtení a mylsím, že udělám vyjímku a nebudu u tebe číst jen HPFF

8 Tomisus Tomisus | Web | 25. ledna 2010 v 16:36 | Reagovat

[7]: No, děkuji mockrát za komentář. Nemusíš obdivovat, schválně to zkus. Ono to tak těžký není. Můžeš si všecno vymyslet. A to je právě to plus (aspoň pro mě).
A jsem velice rád, že ty, taková zastánkyně HP tématu, si u mě přečteš tuto povídku.  :-)

9 Marťa Marťa | Web | 3. února 2010 v 22:14 | Reagovat

Tento příběh není vůbec špatný. Určitě se v ději vyznáš, ta příhoda s tím perem se mi líbila. :) Ale našla jsem tam hodně věcí, které bych ti vytkla. Hlavně se ti opakují slova, na to pozor. Možná bych ti taky doporučila víc si pohrát s větami; připadá mi, že máš věty většinou buď krátké, anebo jenom s jednou vedlejší větou. Zkus věty zkracovat, když chceš děj zrychlit a něco zdůraznit a naopak protahovat věty, když hodláš děj zpomalit. Ale ve všem hraje roli věk, zkušenosti a schopnosti. Myslím si, že si na tom s psaním moc dobře (zvlášť na kluka) a určitě stojí za to pokračovat. Časem se třeba vypracuješ natolik, že z tebe bude spisovatel.
Doufám, že jsem tě neohodnotila moc příkře, protože já sama vůbec nejsem dokonalá a ve svých povídkách mám určitě chyby, o kterých třeba ani nevím. Ale píšu, protože mě to baví. Takže určitě měj hodně vytrvalosti a pokračuj  :-).

10 MisHullenkA MisHullenkA | Web | 10. února 2010 v 0:10 | Reagovat

než sem se zorientovala a na´šla to nějakou dobu trvalo, ale opravdu to stálo za to!!!máš straešnej talent ´prostě jakmile sem začala číst tak sem nemohla dtrhnout oči!!! :-)

11 Tomisus Tomisus | Web | 12. února 2010 v 9:01 | Reagovat

[9]: Díky za pochvalu, a též za rady ;-)

[10]: Díky.. To jsem rád že se ti příběh zalíbil :-)

12 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 13. března 2010 v 16:33 | Reagovat

wow, to je pekné, naozaj je táto poviedka iná od ostatných FF, lebo ja FF nečítam, skôr HPFF, ale toto je proste originálne :-), veľmi sa mi to páči, idem si prečítať ďalšiu kapitolu :-)

13 Tomisus Tomisus | Web | 14. března 2010 v 12:54 | Reagovat

[12]: To jsme rád že se ti to "páčilo" a doufám že se ti budou líbit i další.. ;-)

14 Fial Fial | E-mail | Web | 20. března 2010 v 19:27 | Reagovat

Tak jsem teď předčítal tuhle kapitolu svému pětiletému bratrovi a hrozně se mu to líbilo. Řekl bych, že lépe píšeš takovéto povídky či knihy než ty v HP stylu...

15 Tomisus Tomisus | Web | 20. března 2010 v 21:36 | Reagovat

[14]: Tak to jsem rád že se to bráškovi líbilo :-) Určitě ho pozdravuj ;-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama