Sociologický průzkum na téma Jaroslav Foglar

Prosíme návštěvníky těchto stránek, aby se zúčastnili krátkého průzkumu na téma JF. Vyhodnocení dotazníků proběhne po 7 listopadu, výběr respondentů = kvótní dle údajů z Českého statistického úřadu. Prosíme o uložení odkazu na Vaše stránky či šíření mezi Vaše známé.

IV. KAPITOLA - Musíme mu pomoci

11. března 2010 v 20:27 | Tomisus |  První úplněk (Fantasy)
předchozí kapitola | další kapitola

IV.
Musíme mu pomoci

Další den jsem se probudil do krásného rána. Venku svítilo ranní slunce a venku štěbetali ptáčci. Obloha byla bez jediného mráčku a to vždycky znamenalo šťastný den. Aspoň pro mě jo.
Jakmile jsem si ustlal postel, zamířil jsem do obýváku, kde to krásně vonělo. Mamka seděla u stolu a krásně se usmívala a ještě k tomu vypadala šťastně. Byl jsem rád, že je šťastná, protože když je šťastná ona, tak jsem šťastný i já. Na stole před mamkou byl větší kulatý talíř a na něm… bábovka! Tu jsem neměl ani nepamatuju. Rozběhl jsem se ke stolu, abych si víc vychutnal tu příjemnou vůni. Možná se mi divíte, ale u mě je takováhle vůně učiněný zázrak.
"Dobré ráno Hynku," pozdravila mě mamka, jakmile jsem sáhnul po kousku bábovky, "počkej. Pojď si sednout a já ti udělám horkou čokoládu. Dobře?" zeptala se a já jsem jenom nevěřícně přikývl. "Jak ses vyspal?"
"Dobře."
"To jsem ráda. Už máš sbalené věci?" zeptala se mě mamka. Najednou jsem si uvědomil co je dnes za den. Odjíždíme do Upíří akademie!
"Ehm," začal jsem. Nevěděl jsem co říct. Úplně jsem na to včera zapomněl.
"To nevadí. Moc věcí si s sebou brát nemusíš. Stačí nějaké oblečení, ale jenom trochu. Ve městě ti koupíme nové, lepší a hezčí. Abys byl fešák."
"Dobře." Byl jsem v sedmém nebi. Konečně nebudu muset nosit ty hadry a budu mít nějaký normální a hezký oblečení. Super! "A hlavně si nesmím zapomenout mobil!" vykřikl jsem z nenadání.
"Skvěle," řekla mamka a už ke mně šla s horkou čokoládou. Hrníček mi položila na stůl a já si nandal na talíř dva kousky bábovky. Zakousl jsem se do ní a pocítil jsem zvláštní energii. Ani ne tak energii, spíš takový pocit. Nedokázal jsem to popsat. Ale bylo to moc příjemné.
Poslední kousek bábovky jsem zapil velkým douškem čokolády.
"Tak co, chutnalo?" zeptala se mě mamka.
"Bylo to výborný, mami! Úplně bombastický. Nevím, co na to říct."
"To jsem ráda, že ti to chutnalo. Byl to totiž starý upírský recept po tvé prababičce." Tak proto ten zvláštní pocit!

***

Stál jsem před dveřmi a čekal na mamku až si dobalí.
"Už budeš?" zavolal jsem celý nedočkavý.
"Minutku!" Minutku, minutku. Ale mě se chce už jet! Do Upíří akademie jsem se těšil jako nikam jinam. Těšil jsem se na své nové kamarády ale hlavně jsem byl zvědavý na to co obnáší být upírem. Ale podle toho co jsem viděl včera to bude stoprocentně zábava.
"Už jdu! Už jdu!" opakovala mamka když se dostala přede dveře a v rukách držela obrovský kufr.
"Nechceš pomoct?" zeptal jsem se, aniž bych si uvědomil, že mamka je taky upírka.
"Hynku, nezapomínej, že já jsem taky upírka. Mám sily na rozdávání," řekla a já cítil, jak mi trochu zrudly tváře.
"Jaký máme vlastněodvoz?" zeptal jsem se.
"To je překvapení," řekla mamka a začala vyhlížet z okna. Najednou jsem uslyšel zvuk koňských kopyt. Koně? Ze zatáčky se přiřítili dva koně, kteří táhli černý kočár. Jeden kůň byl černý jako tma. Ocas měl krásně dlouhý a srst už od pohledu sametovou. Kůň zařehtal na pozdrav. Teď jsem si vlastně uvědomil, že jsem mu rozuměl! Pozdravil mě!
Druhý kůň byla klisna, krásně bílá. Hned na první pohled jsem se zarazil u těch jejích krásných očí. Byly smaragdově zelené. Abych to shrnul. Ta klisna byla ohromně krásná! O ni se určitě všichni hřebci prali.
To máš pravdu, řekla mi klisna.
Kočár za nimi byl stejně černý jako ten hřebec. Nemusím dodávat, že kočár vypadal jak z nějakého patnáctého stolet,í ale byl krásný. Rozhlížel jsem se po kočím. Ten ale nikde.
"Kde je kočí?" zeptal jsem se mamky.
"Tenhle kočár kočího nepotřebuje. Je totiž kouzelný."
"Aha. Ale jak ty koně ví, kudy mají jet?"
"Koně upírů jsou mnohem inteligentnější než ty lidí."
Nastoupili jsme do kočáru a vyrazili jsme. Koně začali klusat a jejich kopyta se hlasitě dotýkala asfaltu. Vyjeli jsme za vesnici a koně to vzali na nějakou pěší cestu.
"Proč tudy jedou?" zeptal jsem se.
"Uvidíš," řekla mamka.
Kočár se najednou otřásl. Oba dva koně naráz vyskočili a kočár s nimi. Začínali jsme se odlepovat od země. Vyhoupli jsme se vysoko nad oblohu a letěli s větrem. Bylo to neuvěřitelné. Celou krajinu jsem měl jako na dlani.
"Páni," řekl jsem nevěřícně.
Líbí se ti to? zeptala se mě klisna.
"Moc," odpověděl jsem jí. "Jaké máš jméno?"
Jmenuji se Dorothea, řekla mi klisna.
"Dorothea. Krásné jméno."
Děkuji, poděkovala.
Letěli jsme právě nad polem. Normálně by neupoutalo mojí pozornost nebýt toho hlasu.
"Dorotheo, můžeme prosím sletět dolů? Slyšel jsem tam někoho volat o pomoc.
Dobře, ale co když je to člověk a on nás prozradí? Létající kočár se přece nevidí každý den, řekla Dorothea.
"To máš pravdu, ale já tam vážně někoho zaslechl."
Tak jo, řekl hřebec. Jestli tam někdo volal o pomoc, musíme mu pomoci.
Tak dobře, řekla Dorothea.
"Já umím vymazat paměť, takže si na nic nevzpomene," přidala se mamka.
Tak dobře. Letíme dolů Sadalasi, řekla Dorothea. Sadalas pokynul hlavou a oba se snesli o kousek níž a s nimi i kočár. Jakmile jsme přistáli v poli plném obilí, vyskočil jsem a utíkal za hlasem, který volal o pomoc.
Uběhl jsem asi deset metrů, když jsem uviděl asi tak patnáctiletého kluka, jak se zapotácel a potom spadl k zemi. Okamžitě jsem se k němu rozběhl a poklekl k němu.
"Stalo se ti něco? Co se s tebou děje?" zeptal jsem se.
"E," víc nedokázal říct. Strašně se třásl a z nosu mu začala téct krev. Právě teď ke mně doběhla mamka.
"U kočičí tlapky! Co se to s ním děje?" zeptala se rozrušeně.
"Já, já nevím," vykoktal jsem ze sebe. Ruce se mi třásly a chtěl jsem od něho odtrhnout oči, ale nešlo to. Musel jsem mu nějak pomoct. Položil jsem svojí ruku na jeho hruď, abych ho uklidnil. Nezabíralo to. Pocítil jsem beznaděj. Byl jsem v tomhle bezmocný. Co když mi zemře v náručí?
"Musíme zavolat záchranku!" vyhrkl jsem ze sebe.
"Ne! To nejde! To není jen tak nějaká nemoc. Koukej na tohle," řekla mamka, pozvedla ruku a ukázala na zápěstí. Kůže v místě tepny byla protrhnutá a z rány se řinula krev.
"Co to je? To je tepenné krvácení. Honem záchranku," řekl jsem rychle a v kapse jsem nahmatal mobil. Už jsem začal psát jedničku, pětku když v tom mě mamka zarazila.
"Počkej! To je vlkodlačí kousnutí! Musí okamžitě do nemocnice!"
"Vždyť to říkám!"
"Nesmí do lidské nemocnice. Musí okamžitě do Upíří akademie. Tam je taky nemocnice. Dokonce nejlepší v celé upíří kolonii!"
"Tam se ale nedostaneme včas!"
"Máš pravdu, musíme něco udělat!" vykřikla mamka. Ale co? Co máme udělat? Do akademie to nestihneme. Do lidské nemocnice nemůžeme. Co máme tedy dělat? Byl jsem zoufalý. Cítil jsem beznaděj.
Najednou jsem pocítil zvláštní energii. V levé ruce, kterou jsem měl na hrudi toho chlapce, jsem ucítil teplo. Z mé dlaně najednou sálalo teplo. Krev, která všude okolo chlapce, se zas vracela do jeho těla. Rána se zacelila. Už vůbec nebylo poznat, že by tam nějakou ránu měl. Z nosu mu přestala téct krev a on otevřel oči. Chlapec si hlasitě oddechl a zamrkal. Rozhlížel se kolem sebe. Vůbec nevěděl, co se děje. Otočil jsem pohled směrem k mamce a ta na mě překvapeně hleděla. Z jejího pohledu jsem dokázal poznat překvapení, vyděšení, ale taky radost. Nedokázal jsem se v tom vyznat.
"Proč? Jak?" řekla mamka a otočila se směrem k Sadalasovi a Dorothee. Oba dva zařehtali a zavrtěli hlavou. Co se to děje?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Famiso Famiso | E-mail | Web | 11. března 2010 v 22:58 | Reagovat

Bravo! Bravo! Skvěle a výborně. Nějakou kritiku si nechám na později (přece jen se najde ;-) ), ale teď jsi mi zlepšil náladu. Tleskám! Čekání se vyplatilo.

2 Sai Sai | Web | 12. března 2010 v 19:15 | Reagovat

Výborné, opravdu vynikající na Tvůj věk. Tomuhle by mohli Tví spolužáci skutečně jenom závidět. :-)
Obzvlášť ta první polovina s čokoládou a příjezdem koní je bezvadná. ;-) Ale i jinak jsem vskutku spokojen, nádherně se to čte.
A přidávám se - čekání se opravdu vyplatilo. :-)

3 MisHullenkA MisHullenkA | Web | 12. března 2010 v 20:35 | Reagovat

jé uplně nádherný.. se za svý psaní strašně stydim :D...už by mě to mohl někdo naučit, ikdyž to nepůjde :-D

4 Tomisus Tomisus | Web | 13. března 2010 v 14:10 | Reagovat

[1]: Óóó, děkuji! ;-)

[2]: Mohli by, to jo, ale museli by o mojí zalíbě taky vědět :-D Jinak díky! ;-)

[3]: Ále, nemusíš se za to stydět. Umíš třeba něco jiného. Já třeba vím že umíš hezké laye. Není to sice můj šálek kávy, ale jsou hezké. Jinak jsme rád že se ti kapitola líbila. ;-)

5 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 13. března 2010 v 16:11 | Reagovat

info ma zaujalo, idem ju čítať :-)
PS: no tomu nechápem ani ja :-(

6 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 13. března 2010 v 16:52 | Reagovat

wow, pekná kapitola :-):-):-), to s tou ranou bolo pekne vymyslené :-):-):-), veeeľmi sa tešim na ďalšiu kapitolu :-):-)

7 Tomisus Tomisus | Web | 14. března 2010 v 12:55 | Reagovat

[6]: Díky. Tu ranku jsem si naplánoval už v osnově.

8 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 14. března 2010 v 15:01 | Reagovat

aha, dik, no to je hrôôza :-(:-(

9 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 15. března 2010 v 14:22 | Reagovat

obrázok už niekto nakreslil, ale ja som len pozadie upravila

10 Loivissa Loivissa | Web | 19. března 2010 v 14:50 | Reagovat

Už ani neviem, ako by som ťa mohla pochváliť :-) Príbehu nič nechýba a v každej kapitole ma udivuješ skvelými nápadmi :-) Takže som zvedavá čo príde v tej ďalšej :-)

11 Fial Fial | 21. března 2010 v 13:22 | Reagovat

Já se snad nedočkám dalšího pokračování...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama