Sociologický průzkum na téma Jaroslav Foglar

Prosíme návštěvníky těchto stránek, aby se zúčastnili krátkého průzkumu na téma JF. Vyhodnocení dotazníků proběhne po 7 listopadu, výběr respondentů = kvótní dle údajů z Českého statistického úřadu. Prosíme o uložení odkazu na Vaše stránky či šíření mezi Vaše známé.

V. KAPITOLA - Věčný spánek 2/2

7. dubna 2010 v 16:22 | Tomisus |  První úplněk (Fantasy)
Dnešní specialitou je druhá část páté kapitoly k Prvnímu úplňku, pane," řekne číšník, když nevíte co byste si v hostinci U zlaté hřívy obejdnali.
"To nevypadá špatně. Zkusím to," odpovíte.
"Dobře, pane. Přeji příjemné počteníčko!"

Ocitl jsem se v prázdné místnosti. Kolem mě nebylo nic. Jen bílé světlo, které se rozprostíralo kolem mne. Popošel jsem o kousek dopředu, abych se porozhlédnul. Nikde nikdo. Nábytek, podlaha, strop. Nic z toho tu nebylo. Pouze prázdný prostor. Proč jsem se tedy nepropadl? Nebo jsem snad v nebi?
"Nejsi v nebi, Hynku," uslyšel jsem jemný hlas. Byl tak jemný jako jarní vánek, který příjemně naráží do tváře. Tak jemný, že se tomu nedalo uvěřit.
"Ale kde jsem, když ne v nebi?" zeptal jsem se. Nevěděl jsem, koho se ptám. Nikdo tu nebyl. Hlas záhadné osoby byl zřetelný. Tak zřetelný, že by osoba musela stát vedle mne. Vedle mě ale nikdo nestál.


"Jsi v ráji. V místě, kde se vše řídí tvými myšlenkami. Co si dokážeš představit, stane se. Záleží pouze na tobě. Stačí jen chtít. Když budeš chtít, všechny nejasnosti se ti rázem vyjasní. Stačí jen chtít!" Byl jsem najednou mnohem zmatenější než na začátku. Komu patří ten záhadný hlas, který ke mně promlouvá? A co to teď říkal? Místo které se řídí mými myšlenkami? Můj mozek pracoval na plné obrátky. Bylo tu tolik otázek, na které jsem chtěl mít odpověď, ale byl jsem podezíravý. Můžu tomu hlasu důvěřovat? Vzpomněl jsem si na to, co jsem slyšel: Co si dokážeš představit stane se.

Usilovně jsem nad tím přemýšlel. Pokud je to pravda a já mohu tuhle místnost řídit pouze svými myšlenkami, mohl bych vyřešit všechny záhady, co se nedávno přihodily. Dvakrát po sobě jsem usnul nebo omdlel. Mohl bych se dozvědět, co se stalo a proč se to stalo.
Mohl bych vědět, proč začalo jiskřit z mé ruky jakmile jsem jí podal Zerrilovi.
"Mohu se na něco zeptat?"
"Nevím. Na co se chceš zeptat?"
"No," nevěděl jsem jak začít, "chtěl jsem se…" Nevěděl jsem jak dál. Na co se mám nejdřív zeptat? "Chtěl jsem se zeptat, kdo jsi a hlavně kde jsi. Mohl by ses mi ukázat?" napadlo mne.
"Zajímavé otázky. Ve skutečnosti nejsem on, ale ona."
"Aha. Tak promiň," skočil jsem jí do řeči.
"To nevadí," řekla trochu podrážděně. Asi se jí nelíbilo, že jsem jí přerušil. "Jmenuji se Dorinda a je mi skoro dvanáct let. A jsem tady," dořekla a já se okamžitě otočil směrem odkud hlas vycházel. Stála tam nějaká holka. Nevypadala na dvanáct. Spíš na patnáct. Na sobě měla tmavé džíny a světlé triko s různými vzory mrakodrapů v Americe. Tričku dominoval modrý nápis U.S.A. Zářivě zlaté vlasy měla rozpuštěné. Byla krásná, rozplýval jsem se. Okamžitě jsem se ale vzpamatoval.
"To je všechno co mi řekneš? Jsem Dorinda a je mi jedenáct? Na víc se nezmůžeš?" popadl mě vztek. Chtěl jsem vědět víc. Tohle nestačilo.
"A proč bych ti měla říkat něco víc? Vůbec tě neznám!"
"A co? Ty jsi upír, já jsem upír! Si stejně stará jako já! Beztak spolu budeme chodit do stejného ročníku!" plácal jsem, aniž bych si zjistil, zda je Dorinda také upír. Něco mě ovládalo. Nechtěl jsem se hádat. Ale musel jsem. Něco strašného v mé duši mě nutkalo k hádce. Nebyl jsem tak silný, abych to přemohl. Teď ne.
Dorinda najednou zrudla jak rak. Červené oči jí hořely nenávistí. Začala vrčet jako nějaký vlk. Lekl jsem se. O kousek jsem raději ustoupil. Tohle moc dobře nevypadá, pomyslel jsem si.
Na místo nehtů jí vyrostly černé ostré drápy. Zpod trika se začali objevovat chlupy. No fuj, nedokázal jsem si odpustit poznámku. Během chvilky byla celá chlupatá.
"JÁ JSEM VLKODLAK!" vykřikla majestátně. Nebyl to ale ten její příjemný hlas. Byl to jiný hlas. Mužský, hluboký a toužící po utrpení jiných. Jak jsem to vyčetl? Cítil jsem to.
"Cože?" Aniž bych si všechno dokázal urovnat v hlavě už po mně Dorinda skočila. Na poslední chvíli jsem uskočil. Na noze jsem ucítil svojí vlastní krev. Dorinda mě škrábla svým ostrým drápem do lýtka.
"Au," sykl jsem, jakmile mi z rány začala tryskat krev. Dorinda se ke mně otočila a vyskočila. V tom jsem si ale na něco vzpomněl. Tahle místnost je řízená mými myšlenkami!
Soustředil jsem se na svoji mysl. Představil jsem si Dorindu v její lidské podobě, jak stojí přede mnou. Zavřel jsme oči a úpěnlivě se soustředil.
Nic se dlouhou dobu nedělo. Žádná rána, která by oznamovala mé vítězství. Nebo ani ne tak vítězství, ale moji záchranu. Ale ani žádná bolest, která by znamenala mou prohru a nejspíš jistou smrt. Nevěřil jsem tomu, že by se něco stalo bez doprovodu nějakého hluku či jiskření. Vždy, když zapůsobila má upíří moc tak se začalo něco dít. Buď ohlušující rána nebo jiskřivé paprsky či oslepující záře. Teď nic. Nervózně jsem otevřel oči.
Přede mnou stála usměvavá Dorinda.
"Promiň, Hynku. Nevím co se to se mnou stalo," řekla rozrušeně. Celá se klepala. V očích se jí zableskly první slzy. "Já nevím jak. Tohle se vlkodlakům nestává příliš často. Vlastně vůbec! Přeměníme se jen když chceme. Samo od sebe to nejde! Promiň Hynku. Já - já… Nechtěla jsem ti nějak ublížit. Stalo se ti něco?"
"Neboj, nic se mi nestalo," zalhal jsem. Vlastně až teď jsem si plně uvědomil co se stalo. Dorinda je vlkodlak. Vůbec jsem neměl o existenci vlkodlaků ponětí. Myslel jsem, že existují pouze upíři a lidé. Upíři ví o existenci lidí a pijí jejich krev. Lidé o existenci upírů neví, ale už začínají něco tušit. Těch krvavých útoků, při kterých lidé ztratili mnoho krve nemohla být náhoda. Museli to být upíři.

A oni existují také vlkodlaci. Živí se vlkodlaci lidským masem nebo jí maso zvířecí? A co když nejí maso? Co když jí úplně něco jiného?
Musel jsem ty otázky pustit z hlavy. Sotva jsem něco věděl o upírech a teď bych se ještě začal zatěžovat informacemi o vlkodlacích? Zatím zůstanu raději u upírů.
Bylo tu strašné ticho. Byl jsem celý nervózní. Čekal jsem, že Dorinda začne něco říkat, ale byla němá jako ryba. Musel jsem nějak začít řeč já, ale nevěděl jsem jak.
"To, co jsi říkala na začátku s těmi myšlenkami, je pravda?" plácnul jsem hned co mě napadlo. Na tuhle otázku jsem už ale odpověď znal.
"Vždyť to víš, Hynku. Díky Tvým myšlenkám jsi mě zase proměnil do lidské podoby. A to pouze díky Tobě. Jsem Ti za to moc vděčná, Hynku." Připadal jsem si celý nesvůj. Na nějaké velké děkovaní jsem nebyl zvyklý. Možná tak na nějaký: "Dik, vo-e!", ale to bylo vše.
"Nemáš zač, Dorindo," řekl jsem kostrbatě. Dorinda se ke mně otočila zády a nad něčím přemýšlela. Asi jednu minutu bylo ticho. Zase to nervózní ticho. Plné očekávání a nervozity. Čekal jsem co Dorinda udělá. Byl jsem nervózní z toho, na co myslí.
"Musíš se vrátit, Hynku," řekla mi a otočila se zpět.
"Ale proč? Vždyť jsem tady teprve čtvrt hodiny a ještě neznám odpovědi na své otázky!"
"Jaké otázky?" zeptala se mě překvapeně Dorinda a svraštila čelo.
"Ehm," nevěděl jsem, jestli jí mám ty otázky říct. Byl jsem naštvaný. Sice jsem nejdřív ty záhady chtěl vyřešit, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Vhodná chvíle. A to bude kdy? Proč mi to teď nepřipadá jako vhodná chvíle? Nevyznal jsem se v tom. Musím se ovládnout.
"Hynku," začala Dorinda, "čtvrt hodiny tady v této Místnosti myšlenek znamená na zemi čtyři dny. Půl hodina tady znamená osm hodin u nás na Zemi. A tak dále."
"Cože?!" vykřikl jsem nevěřícně. "Takže to znamená, že na zemi už čtyři dny spím?"
"No, abych pravdu řekla. Tak ani nevím, ale asi ano."
"V tom případě se ale musím rychle vrátit! Ale jak?" Panikařil jsem.
"Nezapomeň, že tohle je Místnost myšlenek. Vše, co se odehrává ve tvojí mysli bude skutečností. Aspoň tady," dořekla a já zavřel oči. Usilovně jsem se soustředil. Chtěl jsem pryč. Znovu na Zem. Cítil jsem, jak začínám stoupat do výšky. Už jsem neměl ani jednu část těla na zemi. Letěl jsem.
"Po-," začala říkat Dorinda, ale už jsem jí nezaslechl. Vše se ponořilo do prázdného prostoru. Ale tentokrát jsem to ovládal.
***

Cítil jsem teplo. Velké teplo, jako kdybych seděl přímo vedle obrovského ohně. Otevřel jsem oči. Všude byla tma. Zkusil jsem natáhnout ruce, ale okamžitě jsem narazil do nějakého dřeva. Osahal jsem si prostor kolem sebe. Byl jsem v nějaké bedně. V nějaké malé bedně. Ale proč je mi takové horko? A proč jsem v bedně? Já jsem se chtěl vrátit na ošetřovnu, kde jsem byl předtím. A ne být v nějaké bedně.
Stále mi bylo větší horko. Utřel jsem si z čela pot. Kde to jsem? Já chci ven! Začal jsem bouchat rukama do dřeva, ale nejspíš mě nikdo neslyšel. NE! PROSÍM! Propadl jsem panice. Za mnou se objevilo nějaké světlo. Otočil jsem se. Byl to oheň! Najednou mi došlo, kde jsem. V RAKVI, KTEROU ZROVNA SPALUJÍ! NE! Panikařil jsem. Pořád jsem bouchal kolem sebe do rakve. Odsunul jsem se dál.
"POMÓC!" křičel jsem. "POMÓC!" Najednou jsem si vzpomněl na tu ženu, co stála u mě na ošetřovně. Říkala, že je moje máma. A ona byla! Já si vzpomněl! To ona je moje máma!
Prosím! Mami já nechci umřít! POMÓC!, křičel jsem si v duchu v domnění, že by mě mohla slyšet přes propojení mezi mnou a jí.
"POMÓC!" Oheň se šířil celkem rychle, ale ne dostatečně na to, aby byl přímo u mě. Stejně jsem už ale měl trochu popálené prsty na rukou. Dost to bolelo.
"POMÓC!"
Mami!
Najednou někdo s rakví pohnul. Cítil jsem jak se hýbe. Rakev spadla na zem a já se bouchl o víko rakve do hlavy. Uviděl jsem světlo. Někdo odkryl víko. Poznal jsem mamku.
"MAMI!" vykřikl jsem se slzami v očích a objal ji.
"Ach Hynku!" Oba dva jsme brečeli. Byli tu nejspíš i další upíři, protože jsem uslyšel radostné výkřiky ale i pláč. Brečel jsem jako nikdy předtím. Byl jsem tak blízko smrti.
"Mami! Já jsem se tak bál!"
"Už je to dobrý, Hynku. Všechno už bude dobrý," konejšila mě. Byl jsem celý rozrušený.

Kolem nás se objevil dav lidí. Všichni měli při sobě kapesníky, protože buď brečeli anebo měli na krajíčku.
"Hynku? Pojď se mnou," pobídla mě mamka rozrušeně. Kývl jsem a šel s ní. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byl to kostel. Plný dlouhých lavic. Ve předu byl oltář a před ním mnoho květin a má fotka. Oni si mysleli, že jsem zemřel. Ještě štěstí, že mě Dorinda včas popohnala, abych šel. Jinak bych se už asi nevrátil. Přišli jsme k mohutným dřevěným dveřím. U nich stál nějaký chlap. Měl černé kudrnaté a vlasy a na sobě černé oblečení. Tvářil se mile a přívětivě. V jeho očích jsem zahlédl pár slz.
"Hynku, tohle je tvůj táta." Mamka mě úplně zaskočila. Viděl jsem svého pravého tátu. Bylo to jako vidět nejlepšího kamaráda po sto letech. Možná ani to ne. Bylo to mnohem lepší. Taťka chtěl začít něco říct, ale já byl rychlejší. Objal jsem ho.
"Tati!" Taťka mě poplácal po zádech a usmál se.
"Hynku," začal, "jsem tak rád, že tě vidím. Strašně jsem se na tebe těšil. A potom, když jsem to zjistil. Mysleli jsme, že… Nech to plavat. Hynku!" Taťka byl radostí bez sebe. Když jsem ho pustil, okamžitě objal mamku a políbil ji.
"Aziro! Co se všechno stalo?" zeptal se nechápavě.
"To je na dlouhé povídaní."
"Aziro. Řekni mi to!" naléhal taťka.
"Nejdřív to musím vysvětlit Hynkovi a pak tobě. Promiň," omluvila se. "Hynku, pojď ven."
"Dobře," souhlasil jsem.
Vyšli jsme ven. Už se stmívalo. Neměl jsem potuchy, kolik je hodin, ale mohlo být tak šest.
"Sedneme si na lavičku?" zeptala se mamka a ukázala na lavičku pár kroků před námi. Přikývl jsem.
"Hynku, jak víš, poslední dobou se toho stalo celkem dost," začala a přitom se třásla. Divil jsme se, že jí ještě nezačali, téct slzy. Já jsem byl ale taky pěkně rozrušený. Byl jsem smrti přímo na dosah. Ale na poslední chvíli mě zachránili. Celý jsem se třásl. Ale začínal jsem se vzpamatovávat. "A ty chceš určitě nějaké vysvětlení, že?"
"To jo."
"Tak dobře. Já ti to řeknu, i když se mi moc nechce."
"Tak to neříkej," namítal jsem. Ve skutečnosti jsem to ale chtěl vědět.
"Máš plné právo to vědět. Nezastírej, že to chceš vědět. Já to chápu. Nejdřív začneme u toho, jak si podal Zerrilovi ruku. Nebylo to nic, za co by jsi mohl. To Zerril. Myslela jsem, že se to nestane, ale stalo se…"
"Ale co by se nemělo stát? " zeptal jsem se nechápavě.
"Zerril je synem mého bratra Awrela. A náš otec se jmenuje Silved. Náš otec má bratra, který se jmenuje Clie´a. Clie´a je jeden z nejmocnějších upírů vůbec. V upíří politice vede velmi silnou stranu. Jmenuje se LIDÉ JSOU NEPŘÁTELÉ. Zabývá se tím, že upíři mohou lovit kdykoli a kdekoli. Ale s tím si teď nenamáhej hlavu. To se budete učit v jednom předmětu.
Zerrilovi začala v žilách proudit krev Clie´a. Zerril zastával stejný názor jako Clie´a a když přišel do školy, tak začal zabíjet lidi. Nebyl ještě plnoletý a tak mu byl udělen trest. Protože ale podstoupil léčbu, byla mu udělena pouze podmínka."
"Ale jak to souvisí s tím jiskřením?"
"To je dobrá otázka. Zerril si vždy touto magií získával upíry na svou stranu. Ale jelikož ti proudí v žilách božská krev, která je tou nejčistější krví vůbec, tak na tebe nebyl dostatečně silný. Nebyl silný natolik, aby si tě získal na svojí stranu, ale dokázal tě málem zabít."
"Páni," řekl jsem nevěřícně, ale taky dost vystrašeně. Bylo to k nevíře. Zerril mě chtěl zabít? Vždyť vypadal tak přátelsky. Ale zdání někdy klame.
"Ale jak to, že tobě proudí v žilách božská krev a Zerrilovi ta odporná? To se božská krev nedědí?"
"Ano, dědí. Ale ne úplně celá. Musíš projít dlouhým rituálem a výcvikem, aby ti mohla být přidělena úplná božská moc. Zerril měl krev božskou, ale i tu co vlastnil Clie´a. A ta právě zvítězila."
"Aha." Bylo toho celkem hodně. Na začátku jsem vůbec netušil, že by mezi upíry byla takováhle moc jako u nějakých čarodějů. Ale bylo to tak.
"A co způsobilo to, jak jsem usnul na té ošetřovně?"
"Vlastně jsi neusnul. Propadl jsi do věčného spánku. Byl jsi mrtvý. Ale pak ses zase probral. Nechápu to.
A způsobil ti to zase Zerril. Dostal se do tvého těla a zabil tě. Vlastně málem zabil. Ale jak ses probral. To vážně nechápu." Mamka tuhle větu řekla hodně kostrbatě. Hlavně slovo zabil říkala velmi potichu a nejistě. Vůbec jsem se jí nedivil.
"Když se všechno potopilo do tmy, přestal jsem vnímat. Pak jsem se ale ocitl v Místnosti myšlenek." Mamka vyvalila oči a překvapeně na mě zírala.
"Místnost myšlenek?" zeptala se zaskočeně. Byl jsem nervózní a hlavně unavený. Vytušil jsem, že mamka bude chtít znát podrobnosti. Ale já o tom mluvit nechtěl.
"Musíme o tom mluvit teď? Jsem strašně unavený a rád bych se prospal."
"Ale Hynku…," chtěla něco namítat mamka, "tak dobře. Půjdeme si lehnout." Řekla i když jsem cítil, že jí to dělalo problémy. Chtěla vědět víc. Byla zvědavá. Ale až moc…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaký žánr povídek máté nejraději?

Fantasy 58.9% (33)
Dobrodužné 23.2% (13)
Detektivní 7.1% (4)
Romantické 10.7% (6)

Komentáře

1 Nel-ly Nel-ly | Web | 8. dubna 2010 v 14:46 | Reagovat

Tak jo, uznávám, tak trochu... možná víc... jsem na tuhle povídku kašlala, přece jen těch povídek čtu tolik a furt se nejsem schopná odkopat od HPFF (ale tý už se tady asi nedočkám, co? protože ať hledám, jak hledám, tak si ji asi už stoprocentně vymazal? což je, mimochodem, fakt škoda), ale zítra mě čekají testy a tak dělám všechno, abych se nemusela učit a zvládla jsem všechny kapitoly na jeden nádech... jenže teď nejse schopná napsat konstruktivní kritiku /no, spíš názor, kritika se tomu říkat fakt nedá/ a můj jen sedět, zírat a v duchu jásat... až se zase pořádně zorientuju a trochu si to v hlavě srovnám, tak se určitě ozvu ;-)

(omlouvám se za nekomentování jednotlivých kapitol, ale já četla a četla a najednou byl konec)

2 Famiso Famiso | E-mail | Web | 8. dubna 2010 v 16:49 | Reagovat

Akční části jsou naprosto výborné. Když popisuješ Hynkovo probuzení se v hořící rakvi, je to paráda. Vysvětlující části jsou ale trochu ukecané a hlavně je jich moc. Není to nedostatek stylu, ale stavby, promyšlenosti příběhu. Všimni si třeba při čtení Clarett, jak se jí většina věcí vysvětlí tím, co se děje, aniž by bylo třeba to nějak nudně obkecávat. Minulá část ti otevřela spoustu záhad a ty se teď zdlouhavě musí řešit. Přitom se tím děj neposunuje dál (není to ani děj, ani popis). Jak už jsem říkal, četlo se to moc dobře, ale i tak je ještě na čem pracovat.
Teď jsem na tebe ale přísný jako na profíka ;-)

3 Tomisus Tomisus | Web | 8. dubna 2010 v 19:16 | Reagovat

[1]: Nel-ly, neomlouvej se. A pak až napíšeš nějakou tu kritiku (:-D), tak si jí určitě přečtu. Těším se.. ;-)

[2]: Jsem moc rád, že se ti to aspoň nějak líbilo. Já si říkám, že si musím konečně napsat nějaký pořádný osnovy pro další kapitoly.
Já vím, já vím. Ale Clarett se nemohu rovnat. To přece víš. Já ji strašně závidím ten talent, táhnoucí se až do nekonečna. Těžká závist.. :-D

4 Famiso Famiso | E-mail | Web | 8. dubna 2010 v 23:19 | Reagovat

[3]: Osnovy určitě pomohou, chce to zkrátka zapracovat na takovém pozadí příběhu - plánovat a mít v tom pro sebe pořádek. Ono psát kapitolovky je těžší.
"Ale Clarett se nemohu rovnat." Myslím, že můžeš. Chce to prostě jen cvik a čas. (ona se mezitím taky bude zlepšovat, takže dohonit ji bude složitější, ale ... kdo ví :-) )
"že se ti to aspoň nějak líbilo" - asi jsem to řekl málo výrazně (většinu zabrala kritika), ale ta kapitola je vážně skvělá. Líbila se mi moc.

5 Caddy Caddy | Web | 9. dubna 2010 v 18:07 | Reagovat

Taky se ti omlouvám, ale tvůj blog neznám tak dlouho a k předchozím kapitolám jsem se nějak nedostala :-( Takže ti k tomu nemůžu nic říct :-(

6 Loivissa Loivissa | Web | 9. dubna 2010 v 19:35 | Reagovat

Áno, opäť skvelá kapitola :-)
Najviac sa mi páčila tá časť, kde sa Hynek zobudil v truhle. To bolo úplne bezchybné. Nesedelo mi však to, ako sa zachovala Azira: že ho rovno zavolala von aby mu vysvetlila, čo sa vlastne deje :-) Myslím, že matka by sa skôr opýtala, či je v poriadku, alebo niečo podobné.
Inak to bolo výborné, veľmi sa mi to páčilo :-)

7 Tomisus Tomisus | Web | 9. dubna 2010 v 19:58 | Reagovat

[5]: Tak pokud by jsi měla čas a chuť, tak si ty předchozí kapitoly můžeš přečíst. Kapitoly nějak rychle nepřidávám, takže bys byla v pohodě. Ale je to na tobě. A pokud by ses rozhodla pro čtení, tak budu jen a jen rád... :-)

[6]: Jsem rád, že se ti kapitola líbila. Ach! Naše zajímavá a divná Azira. To její divné chování bude mít v budoucnu vysvěltení. ;-)

8 Fial Fial | E-mail | Web | 10. dubna 2010 v 10:45 | Reagovat

Díky za upozornění emailem na novou kapitolu, několik dní jsem nebyl na PC a moje předchozí návštěva internetu byla jen krátká... Jinak je to opravdu skvělá kapitola, ani mi nepřijde, že by to vysvětlování bylo zdlouhavé... Vážně super pokračování. Jen jedna otázka. Není ta Místnost myšlenek převzatá ze sedmého dílu HP?

9 Tomisus Tomisus | Web | 10. dubna 2010 v 11:29 | Reagovat

[8]: Jsem moc rád, že se ti kapitola líbila.
Místnost myšlenek není převzatá ze sedmého dílu. A pokud tam vážně něco bylo, tak si to nepamatuji a byla to pouze čistá shoda náhod.. :-)

10 Fial Fial | 10. dubna 2010 v 11:57 | Reagovat

Když Harry mluví s Brumbálem, tak je taky v nějakém místě, kde se mu plní jeho přání...

11 Žirafka Žirafka | Web | 10. dubna 2010 v 15:04 | Reagovat

To je dobře, že nejsem sama, komu to zajímavé příjde:-)

12 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 12. dubna 2010 v 17:02 | Reagovat

pekná druhá časť :):):):), vlkolak, hm.. zaujimave, veľmi sa mi to páčilo :), tešim sa na ďalšiu :):):)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama