Sociologický průzkum na téma Jaroslav Foglar

Prosíme návštěvníky těchto stránek, aby se zúčastnili krátkého průzkumu na téma JF. Vyhodnocení dotazníků proběhne po 7 listopadu, výběr respondentů = kvótní dle údajů z Českého statistického úřadu. Prosíme o uložení odkazu na Vaše stránky či šíření mezi Vaše známé.

Sobota, 22. května | Já jsem taková citlivka...

22. května 2010 v 14:24 | Tomisus |  Deník...
Smrt! Slovo, které mě vždycky děsilo a bude mě pronásledovat do konce života. Ať už se jedná o smrt skutečnou, seriálovou, filmovou, nebo knižní.
    Když píšu nějakou jednorázovou povídku, nemilosrdně své postavy zabíjím, ale u kapitolovky je to jiné. Vžiju se do všech postav a potom když umírají, cítím divný pocit. Dalo by se to přirovnat k pocitu vinu, jelikož tu postavu jsem vlastně zabil já. Smrt mé postavy se vždy zrodí v mé hlavě a tím jsem i vrah. U psaní mě to ale vždy po pár minutách přejde. Kéž by to tak bylo všude.
    Pokud čtu nějakou knihu poprvé smrt tam pociťuji stejně jako u psaní. Je mi to líto, ale jdu dál.
    U filmu je to stejné, akorát když ten film vidím např. po třetí, tak ten pocit je už silnější. První den nepřichází. Potom nedokážu v noci usnout, ale naštěstí usnu. Ráno se ale probudím se stejným pocitem jako večer. Naštěstí přes den dokážu tento pocit přemoct a už jedu normal.
    Naposledy jsem tento pocit smrti pocítil při sledování Ordinace v růžové zahradě. Pokud se někdo koukáte, víte, že Šambera zemřel. Byl to sice záporák, své přítelkyně mnohdy jen využíval, ale když mu začal ten lichvář vyhrožovat ublížením Báry, začalo mi ho být líto. V pátek ráno jsem byl ještě v pohodě, ale odpoledne to zase přišlo. Ten pocit. Smrt! U seriálů tento pocit rád nemám. Když daný herec seriálově zemře, většinou se nějakou dobu nikde jinde v TV neobjeví a tak se mi zdá, že zemřel úplně. Pak bloudím po netu a najdu nějaké video s daným hercem/herečkou a všechno je pryč.

No, tenhle článek neberte moc vážně. Potřeboval jsem se jenom vypsat ze svých občasných pocitů..

   
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marťula Marťula | Web | 22. května 2010 v 14:35 | Reagovat

Takové pocity mívám občas taky. Knížky moc nečtu, ale když někdo zemře ve filmu/seriálu, tak bulím jak želva. :D A i když jsem ten film třeba viděla několikrát, tak se těm slzám neubráním. Jsem velká citlivka, ale nestydím se za to. :-)

2 Caddy Caddy | Web | 22. května 2010 v 14:51 | Reagovat

Občas mám stejný pocit... Dřív mi to nic neříkalo, u filmů jsem si říkala, že to prostě není skutečné... Ale teď nevím, co se to se mnou děje, brečím u každé scény se smrtí (pokud to není v nějaké bitvě, to bych se ubrečela.........) A v knihách je to to samé... Pořád dokola si opakuju, že to není možné! Ta silná a skvělá postava! Jak mohla zemřít? Beru to všechno tak vážně... A v poslední době úřemýšlím i píšu o smrti docela často... A někdy dokonce se na smrt těšim, cítím takovou podivnou radost a očekávání a pokládám si otázku: Jaké to po smrti bude? (neboj, nejsem sebevrah :-D)

Miochodem, krásný deesign :-) Ta fotka stromu je nádherná!!!!

3 Famiso Famiso | E-mail | Web | 22. května 2010 v 16:35 | Reagovat

Znělo by lépe kdybych napsal "jo, to znám", ale neznám. Kdybych hodně přemýšlel, zjistil bych, že se bojím umírání - že to bude hnusné a bude to bolet. Nevadilo by mi, kdybych zítra umřel, ale asi by to ode mě bylo sobecké. Nechci umřít a ani hned tak neumřu, protože tu mám svou práci. 3.7. to budou tři roky, co jsem se "málem zabil", spadl jsem ze skály a mj. jsem měl proražené obě plíce: 80% poškození. Pět dní jsem byl v umělém spánku. Pak se ujistili, že budu žít. Nejoptimističtější odhad byl, že budu v nemocnici do vánoc. Za 14 dnů od pádu jsem byl doma. Za měsíc jsem připravoval hry pro dětský tábor. Na podzim jsem normálně nastoupil na výšku. Co se dělo zatímco jsem byl v nemocnici? Všechny sbory církve, kde mě znali se modlili. Děti, které jsem učil se modlili jako ještě nikdy v životě. A tak - když bude Bůh chtít, abych umřel, umřu (a půjdu do lepšího), když nebude chtít neumřu. Toť vše.
U filmů, nebo knih mi více vadí život kdy člověk nedostal šanci. Nedostal šanci jednat správně - třeba za cenu smrti. Takové příběhy jsou naštěstí falešné, ale stejně mě štvou. A vytáčí mě když ve skutečném životě někdo bere druhému šanci na rozhodnutí.

Ale jsem rád, žes to napsal...
Jo, a design je výborný - ty tvoje mám prostě rád :-)

4 Fefe Fefe | E-mail | Web | 23. května 2010 v 11:53 | Reagovat

Ja takisto zabíjam postavy v mojich poviedkach- a je mi ich potom strašne ľúto. Ja viem, že v mojich poviedkach to vlastne určujem ja, takže ja rozhodnem, či budú žiť alebo nie, ale aj tak ich zabijem- lebo vždy si poviem: nezabijem ju a pokazí mi príbeh? no. Nejako sa cez to prenesiem.
Dobre, že som tento článok čítala až dnes, pretože keby že ho čítam ešte včera pred 23:00, tak by som to nechápala, tak ako teraz. Sledujem tiež totižto veľa seriálov, ale našťastie sú to väčšinou sitcomy, takže tam sa nejako smrti nemusím báť. Ale včera som pozerala poslednú dvojčasť najnovšej série Grey´s anatomy a to bol doslova horor. Úplne napínavá časť, kde mohla každá postava každou sekundou zomrieť. Je to totižto už šiesta séria a každú postavu tam mám veľmi rada a neviem, čo by som robila, keby nejaká zomrie. Celé sledovanie som mala nervy v krajoch- no bolo to hrozné. našťastie všetko dobre dopadlo, lebo dnes by som tiež chodila s depkami.

5 Jarka Jarka | Web | 23. května 2010 v 12:55 | Reagovat

Tome, to vypadá, že se prostě bojíš smrti. Je to úplně normální, nikomu se nechce umírat, ale smrt našeho těla je součást našeho života. Určitě sis všiml, že píšu smrt našeho těla. Jsem věřící a vím, že existuje možnost jak se stát nesmrtelným. Smrt je totiž už dva tisíce let poražena. Porazil ji Ježíš na kříži a každý kdo se rozhodne a pozve Boha do svého života, může jako dar dostat víru a věčný život. :-)

6 Bee Bee | Web | 23. května 2010 v 15:27 | Reagovat

Každý se jednoduše bojí toho co nezná. Já se bojím také, obzvlášť nikdo z nás neví, co nás poté čeká..

7 Loivissa Loivissa | Web | 23. května 2010 v 20:16 | Reagovat

Tieto pocity poznám. Aj ja som citlivka, ale asi väčšia než ty. Plačem pri všetkom smutnom, aj vtedy keď si to len predstavím... a smrť je obzvlášť ťažká záležitosť.
Čo sa písania týka, neznášam, keď musím niekoho zabiť. Ale bez toho to jednoducho nejde. Ten človek/postava, musí zomrieť, jednoducho to tak v živote chodí a osud tej postavy sa zmeniť nedá. Je to niečo s čím sa musíme zmieriť... Smrť nás čaká... dnes, zajtra či o pár rokov, ale musíme si pripomínať, že smrť nie je koniec, ale úplne nový začiatok...
A máš krásny design :-)

8 Lit Lit | Web | 7. června 2010 v 11:52 | Reagovat

Já jsem zažila jeden krásný okažik u filmu, kde se mi zdála smrt opravdu nádherná. V Posledním Samuraji pronesl nějaký ten hlavní mnich krásnou myšlenku o tom, že hledá dokonalý květ. A při umírání pak řekl něco ve smyslu: ,,Už vím, že jsou všechny dokonalé..." Byl to strašné zvláštní pocit. Ukápla mi slza, ale nebyla to slza smutku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama