Sociologický průzkum na téma Jaroslav Foglar

Prosíme návštěvníky těchto stránek, aby se zúčastnili krátkého průzkumu na téma JF. Vyhodnocení dotazníků proběhne po 7 listopadu, výběr respondentů = kvótní dle údajů z Českého statistického úřadu. Prosíme o uložení odkazu na Vaše stránky či šíření mezi Vaše známé.

Jednorázovky

Zachránce

8. května 2010 v 21:41 | Tomisus
Veragin
Ahoj! Ten kdo chodí na blog spisovatelky Míši Burdové určitě ví, že pořádala soutěž do které jsem se s chutí zapojil. Jsem trochu nesvůj, jelikož jsem se ještě nikde neumístil. Dobře, neumístil jsem se na prvních třech pozicích, ale jsem čtvrtý. Musím říct, že všechny povídky byly překrásné.
    Jinak mě také moc těší, že na příčce přede mnou se umístila moje "kolegyně" Loivissa, takže jí moc gratuluji.
    Přihlásil jsem se s jednostránkovou povídkou, která se mi zdá den ode dne horší, ale kdo ví. Možná se vám bude líbit.

PS: Obrázek Veragina je dílem Michaely Burdové. Vypůjčeno z jejích stránek: zde.

            Tady je ona soutěžní povíka...

Mladá hubená dívka běžela starým lesem. Její bosé nohy byly celé mokré od ranní rosy, která se zářivě třpytila na zdravě zelených listech rostoucích na nejrůznějších stromech. Dívčiny dlouhé zlaté vlasy plály divoce ve vzduchu. Složitě zdobené šaty jí sahaly až ke kolenům a na lemu se objevovaly podivně vyšité červené tečky.
            Měla strach. Rychle utíkala před obrovskou nestvůrou, kterou nikdy nikdo neviděl. Žádná bytost, která kdy žila v Lilandgarii nikdy nezahlédla tak ohavnou, vysokou a slizkými šupinami pokrytou nestvůru.

Jarní Elf

21. března 2010 v 20:12 | Tomisus
Je první jarní den a já si samozřejmě nesmím odpustit nějakou tu jarní povídku. Zakomponoval jsem do toho také fantasy, tak doufám, že se vám to bude líbit.
  • Přeji příjemné čtení
spring.jpg spring image by shellayy0077

První jarní slunce se právě vyhouplo nad obzor a začalo teple svítit. Cítil jsem, jak mi hřeje do tváře a jeho paprsky mě příjemně šimraly. Šel jsem směrem k palouku, který byl lemován Tichým hvozdem. Na bosých nohách jsem ucítil jemně studenou ranní rosu. Moje nohy stále zrychlovaly, aniž bych jim dal povel. Mně to ale nevadilo. Vychutnával jsem si ranní vánek, který mi narážel do tváře. Všechno jsem si tak užíval. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy jsem nevnímal přírodu jako právě dnes. Z rozkvetlé jabloně, která krásně zdobila palouk, vylétlo pár malých ptáčků. Hlasitě štěbetali svou ptačí řečí. Bylo to k nevíře, ale já jim rozuměl. Vítali jaro. Pobízeli všechna zvířata, která v okolí žila, k velkému a radostnému shledání po dlouhé zimě. Z hvozdu vyběhlo pár zvířat. Byli mezi nimi lišky, srnci a další lesní zvířata. Po obloze letěli ptáci, kteří se vraceli z Jihu. Naskytl se mi krásný pohled. Přede mnou se seběhlo pár desítek zvířat. Vzrušeně se po sobě ohlíželi a rozprávěli.
Zastavil jsem a posadil se na mokrou trávu, která byla nezdravě žlutá. Jaro ještě nebylo tak silné, aby jí uzdravilo. Doširoka jsem se usmál.
Z mého příjemného snění mě vytrhla oslepující záře. Zakryl jsem si oči dlaní, ale stále to nepomáhalo. Záře stále sílila a já chtěl zjistit, odkud pochází. Chtěl jsem vstát, ale záře mě svým záhadným kouzlem zhypnotizovala. Jakmile ustala, okamžitě jsem se rozhlédl. Nic se nezměnilo. Zvířata si stále povídala, jakoby se nic nestalo. Ptáci stále poletovali po obloze a tráva byla stejně tak žlutá jako před tím.
Co to bylo? Zeptal jsem se sám sebe. Co bylo původem té kouzelné záře?
Rozhlížel jsem se stále kolem. Náhle jsem někoho zpozoroval. Upřel jsem zrak na okraj Tichého hvozdu. Spatřil jsem siluetu osoby. Jakmile přišla neznámá osoba blíže, okamžitě jsem poznal, kdo to je. Nemohl jsem tomu uvěřit. Anglické báje a legendy nelhaly, když vyprávěli o jarním Elfovi, který se stará o správný příchod jara.
"Páni," hlesl jsem překvapeně. Elf byl oděn ve světle zelené košili, připomínající jemnou jarní trávu. Kalhoty měli růžový odstín. Po kraji se táhla změť nádherných a zajímavých klikatých vzorů. Opasek byl poset krásnými lesklými diamanty, které vzbuzovaly touhu po všem krásném. Po přírodě, zvířatech, jaru.
Okolo usmívajícího Elfa se táhla hustá mlha. Náhle zastavil a porozhlédl se kolem. Po chvilce jen nevěřícně zavrtěl hlavou a plně se nadechl. Zavřel oči a rozpřáhl ruce. Mlha se pozvedla a začala pobíhat po obloze kolem Elfa. Čekal jsem se zatajeným dechem, co se stane. Dlouho se nic nedělo, ale potom vítr zesílil. Žlutá tráva začala pomalu zelenat. Rostliny na okraji hvozdu rozkvetly ještě více a trochu povyrostly. Na jabloni se objevilo ještě více květů. Všechno se najednou zdálo být ještě krásnější. Vítr odnášel vznášející se mlhu ke mně. Pocítil jsem nebývalou svobodu. Zavřel jsem oči a představil si sebe jako letící ptáka. Tak svobodný a nespoutaný. Bylo to ale jenom snění. Chtěl jsem to doopravdy zažít. A pak se to stalo.
Mé nohy se začaly zmenšovat. Ruce se pomalu měnily v křídla a celý jsem se začal měnit v ptáka. Máchl jsem křídly a vzápětí se vznesl. Cítil jsem svobodný a nespoutaný. Přesně jako před chvílí, když jsem o tom snil. Letěl jsem ještě výš a výš. Viděl jsem celou krajinu a vesnici. Kostel s malou věžičkou. Domy, které obývali moji přátelé. Palouk lemovaný hvozdem. Byla to nádhera, kterou si člověk dokáže jen stěží představit. Právě jsem letěl nad naším domem. Slétl jsem níž a potom ještě níž. Přistál jsem na štěrkovité cestě před domem. Začal jsem se měnit zpátky v člověka.
"Děkuji ti mnohokrát jarní Elfe."

Nepravý zrádce lidu

15. března 2010 v 17:13 | Tomisus
Ahoj, moji věrní čtenáři. Tuto povídku jsem psal o víkendu a douho jsem uvažoval, zda jí zveřejnit. Rozhodl jsem se pro zveřejnění. Tak doufám že se vám bude líbit a že zanecháte nějaký koment...
  • Přeji příjemné počtení..

Chlapec stál na palouku, který byl zakrytý sněhově bílou mlhou. Právě svítalo a až teď se většina lidí probouzela. Chlapec ale vstával mnohem dřív. Srdce mu bušilo jako o závod a celý se třásl.

Měl strach. Rozhlížel se kolem sebe a přitom poslouchal, zda neuslyší něčí kroky. Chlapec byl
oděn ve velmi starém oblečení. Triko mělo vybledlý odstín hnědé. Bylo mu až příliš velké. Rukávy měl roztrhané a pocákané zaschlou krví. Kalhoty byli téže barvy jako triko akorát nebyli roztrhané. Měli ovšem několik pruhovaných záplat, které k barvě kalhot vůbec neladily. Na opasku měl malý váček, ve kterém nosil dýku. Na zádech nesl toulec plný šípů, ale luk neměl.
Po několika minutách obrovského strachu se už chlapec uklidnil a posadil na trávu, která byla poseta čerstvou ranní rosou. Na obloze se náhle objevil obrovský drak. Chlapec ho okamžitě zpozoroval a vstal. Z váčku na opasku si vyndal dýku a běžel ke starému mlýnu, který stál uprostřed palouku. Drak byl červeně červený. Jeho obrovská křídla byla černě pruhovaná. Ocas úžasně dlouhý a rudý, pokrytý černými skvrnami, které pomalu zakrývaly každý kousíček ocasu. Oči měl smaragdově zelené a zorničky roztažené, aby toho co nejvíce viděl. Díky protáhlému pysku mohl vypouštět mnohem větší dávky ohně. Drak se pomalu snášel dolů a doháněl chlapce. Chlapec už neměl tolik sil, aby mu mohl pořád utíkat. Na travnatém palouku byli sem tam velké i malé kameny, kterým se úspěšně vyhýbal. Teď se mu to ale nepodařilo. Levou nohu zavadil o kamnech a spadl na zem. Chtěl se zvednout, ale nešlo to. Měl zlomenou nohu.
Drak se už snesl k zemi. Byl pouhých pár centimetrů nad zemí, když v tom se opět vznesl. Chlapec si myslel, že má vyhráno ale to ještě nevěděl, jak se mýlil. Drakovo křídla byla najednou ještě rudější a poté se proměnila v oheň. To samé se stalo i s ocasem, hlavou a potom i celým tělem. Obrovský žár, který vznikl se přetvořil do velkého vznášejícího se klubka. Chlapec rychle a hluboce dýchal. Dokázal si už i připustit že zemře. Téměř každý den bojoval za jeho vesnici a vždycky zvítězil. A teď je tu sám a bez pomoci. Nedokáže se ubránit. Po tváři mu steklo několik slz. Nechtěl umřít. A hlavně tady a teď. Byl nejlepším dětským bojovníkem ve vesnici. Co by si o něm pomysleli? Ale o to mu teď nešlo. Chtěl přežít. I přes všechno utrpení, které teď celý lid snášel, chtěl žít a vyhrát.
Z velkého ohnivého klubka se vynořil člověk. Jakmile dopadl na zem ohnivé klubko zmizelo. Muž byl oděn v černých kalhotách s hnědým opaskem. Na opasku měl připevněnou pochvu a v ní zastrčený meč. Měl černé potrhané triko. Triko se tomu už nedokázalo říct. Skoro celá jeho hruď byla odkrytá.
Chlapec se opatrně posunul do zadu ale jakmile se jeho noha pohnula, zaskučel. Muž se otočil jeho směrem a vyrazil.
Jakmile byl u něho zastavil se. Chlapec si ho mohl prohlédnout z blízka. Všiml si, že má na tváři pár malinkých jizev a jednu velkou, která se mu táhla od brady až k oku. Chlapec okamžitě vzal dýku která mu před chvílí upadla a namířil jí na muže. Připravoval se na smrt, ale chtěl bojovat. Překvapilo ho, že muž ještě nevyndal meč.
"Proč na mě míříš tou dýku chlapče? Já ti nic neudělám. Chci ti pomoci," řekl slušně muž.
"Vážně?" zeptal se opatrně chlapec. Teď mohl pouze doufat. Utéct nemůže a s malou dýkou proti velkému meči neměl sebemenší šanci. V duchu se modlil, aby někdo přiběhl a zachránil ho.
"Ano. Chci ti pomoct."
Z malého křoví které bylo za chlapcem se ozvalo zašustění. Otočil se a uviděl svého kamaráda Stheriu jak napíná tětivu na svém luku. Jakmile tětivu dostatečně natáhl, pustil jí. Šíp vyletěl a během jedné sekundy se zabodl do hrudi muže na místě, kde měl srdce. Muž zahekal a skácel se k zemi. Jeho tělo dopadlo přesně před chlapcovy nohy.
"Co jsi to udělal?" vyštěkl na něj. Chlapec uvěřil tomu, že mu muž chtěl pomoct a tak se rozhodl jej bránit.
"Zachránil jsem ti právě život," odsekl Stheriu.
"Ale on mi chtěl pomoct!"
"Houby pomoct! Chtěl tě zabít. Drakové mají vždycky obrovské štěstí! Jsou sice ohromně tupí, ale mají štěstí!" vykřikl.
"Štěstí? Ty a vůbec celá vesnice nedokážete pochopit, že drakové jsou chytřejší než my. A někteří jsou i hodní. Ale vy ne! Když jeden drak před miliony lety napadl jedinou vesnici tak hned všichni draci musí být zlí. Není to tak?"
"Zavři ten svůj pysk! Tímto jsi zradil náš lid. A budeš za to odsouzen."
"CO?" zeptal se nevěřícně chlapec. Nemohl tomu uvěřit. Jeho kamarád Stheriu ho chce zradit. Chlapec věděl že Stheriu usiloval o pozici nejlepšího dětského bojovníka ve vesnici, ale myslel si, že jsou kamarádi. Teď věděl, že určitě nejsou. "Ty mě chceš zabít?" zeptal se chlapec, protože si uvědomil jaký trest je za zrazení lidu. SMRT!
"Když nad tím takhle přemýšlím tak: ANO! Chci tvé místo Zeitere. To sis toho nevšiml? Už měsíce o to usiluji. Nikdy se mi to nepodařilo. A tak jsem k tomu přistoupil trochu razantněji! Když tě zabiju stanu se nejlepším bojovníkem. JÁ a jenom JÁ!"
"Ale," chtěl namítnout chlapec ale to už Stheriu zavolal stráže.
"To je ten zrádce. Tvrdil, že mu chtěl Dračí muž pomoci a že nás zabije, pokud tomu neuvěříme. Vychloubal se tím, že je nejlepší dětský bojovník ve vesnici a chtěl mě zabít," řekl Stheriu jakmile se vojáci dostavili. Chlapcem projela zlost. Polovina věcí co právě řekl, nebyla pravda.
Vojáci byli tři. Všichni byli v lesklém stříbrném brnění. Na hlavě měli též stříbrnou helmu.
"Máme ho zatknout pane?" zeptal se jeden z nich.
"ANO!" řekl majestátným hlasem Stheriu. Všichni se ke mně vrhli a zvedli mě. Zaskučel jsem bolestí.
"Dejte mu něco na uklidnění," ozval se Stheriu. Jeden z vojáků popadl kámen, o který zakopl a uhodil chlapce do hlavy. Všechno kolem něj se ponořilo do tmy. Byl omráčený.
Vojáci ho nesli dlouhou cestou do vesnice. Jakmile přišli k velké dřevěné bráně okamžitě jim vojáci, co měli službu otevřeli. Vstoupili do vesnice Umagurrik. Bylo tu asi padesát domů z toho většina byla obytnými. Další sloužili jako obchody, radnice, divadla a také vězení. A hned vedle vězení bylo popraviště. A právě sem nesli Zeitera. Stheriu byl známý tím, že mluvil vždy pravdu a tak mu všichni uvěřili tu jeho historku o zrazení lidu. Jakmile vojáci dorazili k popravišti Zeiter se probudil.
"Kde to jsem?" zeptal se. Vojáci ho ale místo odpovědi popadli a přivázali ke kůlu. Zeiter si náhle uvědomil kde je. Na POPRAVIŠTI. Kolem popraviště se objevil velký dav lidí. Zeiter by v tom davu nejradši viděl své plačící rodiče, ale věděl, že je tam neuvidí. Jeho rodiče totiž byli také popraveni za své názory. Zeiter nechtěl umřít. Chtěl žít. Chtěl kopat nohama. Prosit o milost ale věděl, že by to bylo zbytečné a tak se o to ani nepokoušel. Musel se s tím nějak vyrovnat, ale nešlo to.
"ZABIJTE TOHO ZRÁDCE!" křičeli všichni a Zeiterovi se přitížilo. Stheriu ho podvedl. Chce ho zabít. Zeiter se začal rozhlížet a pak ho uviděl. Stheriu stál opřený o opěrný sloup jednoho domu a zlověstně se usmíval.
K Zeiterovi přistoupil nějaký přestárlý muž v bílém saku a bílých kalhotách.
"Kdo jste?" zeptal se Zeiter podrážděně.
"Drž ten svůj pysk hezky na uzdě," řekl mu potichu muž a opět se obrátil k lidu. "Dámy a pánové! Jsme tu dnes, abychom popravili zrádce našeho lidu!" Posledních pár slov vyslovil muž obzvlášť hlasitě. Z davu se ozval jásot.
Jak se můžou radovat z toho že někomu vezmou život? Pomyslel si Zeiter. A že zrovna mě? Ne! Já nechci umřít!
"Ticho prosím!" pokračoval muž. "Zeiteredus byl dříve hodný chlapec který byl oddaným bojovníkem našeho lidu. Ovšem teď se proti nám vzbouřil a přidal se na stranu Dračí kolonie! A proto musí být stejně jako ostatní z Dračí kolonie zabiti!"
"ANO!" ozvalo se z davu.
"Pánové katové? Přistupte a konejte svou práci," řekl chladně muž a ustoupil. Stheriu se hlasitě zasmál.
"Já nechci umřít!" vykřikl Zeiter ale všichni ho ignorovali.
Katové byli dva. Jeden se postavil na levou stranu Zeitera a ten druhý na pravou. Oba dva vytasili meče a hned na to jejich ostří projelo tělem Zeitera. Zeiter pocítil palčivou bolest. Chtěl něco vykřiknout, ale nemohl. Bolest mu úplně zablokovala mysl. Po pár vteřinách rychle zamrkal a potom zavřel oči nadobro. BYL MRTVÝ.
 
 

Reklama
Reklama