Sociologický průzkum na téma Jaroslav Foglar

Prosíme návštěvníky těchto stránek, aby se zúčastnili krátkého průzkumu na téma JF. Vyhodnocení dotazníků proběhne po 7 listopadu, výběr respondentů = kvótní dle údajů z Českého statistického úřadu. Prosíme o uložení odkazu na Vaše stránky či šíření mezi Vaše známé.

První úplněk (Fantasy)

V. KAPITOLA - Věčný spánek 2/2

7. dubna 2010 v 16:22 | Tomisus
Dnešní specialitou je druhá část páté kapitoly k Prvnímu úplňku, pane," řekne číšník, když nevíte co byste si v hostinci U zlaté hřívy obejdnali.
"To nevypadá špatně. Zkusím to," odpovíte.
"Dobře, pane. Přeji příjemné počteníčko!"

Ocitl jsem se v prázdné místnosti. Kolem mě nebylo nic. Jen bílé světlo, které se rozprostíralo kolem mne. Popošel jsem o kousek dopředu, abych se porozhlédnul. Nikde nikdo. Nábytek, podlaha, strop. Nic z toho tu nebylo. Pouze prázdný prostor. Proč jsem se tedy nepropadl? Nebo jsem snad v nebi?
"Nejsi v nebi, Hynku," uslyšel jsem jemný hlas. Byl tak jemný jako jarní vánek, který příjemně naráží do tváře. Tak jemný, že se tomu nedalo uvěřit.
"Ale kde jsem, když ne v nebi?" zeptal jsem se. Nevěděl jsem, koho se ptám. Nikdo tu nebyl. Hlas záhadné osoby byl zřetelný. Tak zřetelný, že by osoba musela stát vedle mne. Vedle mě ale nikdo nestál.

V. KAPITOLA - Věčný spánek 1/2

30. března 2010 v 21:59 | Tomisus

Nedokázal jsem to pochopit. Proč na mě tak divně zírají? Rozhlížel jsem se kolem a přitom se snažil pochopit události, které se před chvílí udály. Pomalu jsem pohlédl mamce do očí, ale okamžitě je ode mne odvrátila. Vstal jsem a popošel k Dorothee a Sadalasovi. Jemně jsem je pohladil po hlavě a potichu zašeptal: "Co se děje?"
Nemůžeme mluvit. Azira by nás uslyšela, řekla Dorothea.
"Kdo je to Azira?" vykřikl jsem. Určitě to mamka slyšela.
"Já jsem Azira!" řekla mamka a obrátila se ke mně.
"Azira? To je tvé upíří jméno?"
"ANO!" vykřikla a obrátila se směrem ke mně. Do očí mě začala bít záře. Byla tak silná, že jsem nemohl mít otevřené oči. Zakryl jsem si je rukou. Jakmile záře ustala, ruku, která kryla mé oči před silnou září, jsem sklopil. Rozhlédl jsem se a hledal mamku. Stála na úplně jiném místě než před chvílí. A byla také jinak oblečená. A nejen to. Byla celá jiná. Černé vlasy jako uhel, které předtím mívala, se zaměnily za zářivě zlaté vlasy, které měla stáhnuté do copu. Dřívější modré oči se schovaly a místo nich nastoupily smaragdově zelené. Tělo měla zakryté krásnými bílými šaty. Konce rukávů byly posázeny třpytícími se diamanty. Okraje šatů byly zdobeny zlatými klikatými vzory.
"Jsem bohyně upírů Azira!" řekla vznešeným hlasem. Vyvalil jsem na ní oči, div mi nevypadly z důlků. Mamka je bohyně upírů? Sadalas s Dorotheou společně zařehtali a ladně přiklusali k mamce.

Ano Hynku. Tvá matka je převelice vážená bohyně upírů, řekla Dorothea.
"Tak a teď bychom mohli jet, ne?" řekla zvesela mamka.
"A co já? Já jsem vzduch?" ozvalo se drze za mými zády. Pohotově jsem se otočil a spatřil onoho chlapce, kterého jsem zachránil. Nevěděl jsem, jestli jsem ho zachránil nebo ne, ale určitě jsem na tom podíl měl. To by možná něco vysvětlovalo.
"Promiň, Zerrile. Málem jsem na tebe zapomněla."
"Tady aby se každý sám ohlašoval," řekl nakvašeně. Ale já ho zrovna neposlouchal. Otočil jsem se k mamce: "Ty ho znáš?" zeptal jsem se překvapeně.
"Ano znám ho. Je to syn mého pravého bratra Awrela. Zerrile, tohle je můj syn Burd nebo Hynek, jak chceš. Hynku, tohle je Zerril. Budete společně sdílet jeden pokoj."
"Ahoj, já jsem Zerril," řekl Zerril a přišel ke mně.
"Já jsem Hynek," řekl jsem a podal mu ruku. Jakmile jsem se dotkl jeho ruky, pocítil jsem zvláštní energii. Z mé ruky začala jiskřit tmavě modrá světélka. Začal jsem se třást. Zerril na mě tupě zíral a mamka si povídala s Dorotheou. Copak to nevidí? Tělem mi projela palčivá bolest. Cítil jsem, jak mé srdce bije jako splašené. Nemohl jsem popadnout dech. Nedokázal jsem se nadechnout. Všechno přede mnou se rozmazalo. Moje nohy už tu ohromnou bolest nevydržely. Spadl jsem na záda a hned na to zavřel oči. Chtělo se mi spát. Upadnout do věčného spánku. Jít pryč od té bolesti. Ale nemohl jsem. Už jenom kvůli mamce ne. Snažil jsem se vydržet. Nešlo to. Přestal jsem se třást. Bolest zmizela. Už jsem se netřásl. A to jen díky tomu, že jsem upadl do věčného spánku…

***
"Neboj se, Aziro. Určitě se probere," uslyšel jsem známý hlas. Byl to Zerril. Nebyl tu ale sám. S někým tu byl. A ten někdo hlasitě plakal.
"Ale co když se neprobere? Co když upadne do věčného spánku. To bych nepřežila." Pokoušel jsem se zavzpomínat, ale v tom hlase jsem nikoho nepoznával.
Zkusil jsem pomalu otevřít oči, ale jakmile se má víčka o trochu pohnula, ucítil jsem strašnou bolest. Potichounku jsem sykl.
"Podívej, už se probírá," řekl Zerril.
"Díky, Chaosi. Uctíváme tě," uslyšel jsem. Na čele jsem ucítil studenou vodu. Její kapky mi stékaly pomalu po tváři a k tomu mě šimraly. Ulevilo se mi. Před chvílí jsem ještě cítil výstřely prudké bolesti. A teď to bylo pryč.
Otevřel jsem oči. Už bez problémů. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem v temné místnosti, ve které byly pouze postele s bílým povlečením. Vedle každé postele byl noční stolek, na kterém stála láhev nějaké tekutiny.
Před mojí postelí stál Zerril, celý usměvavý. Vedle něho plakala nějaká žena, která se vydala směrem ke mně.
"Tak co Hynku? Už je ti líp?" zeptala se mě žena.
"Je mi už líp, ale kdo jste?" zeptal jsem se opatrně, abych tu ženu neurazil.
"Ale Hynku. Já jsem přece tvá mamka," odpověděla vystrašeně.

"Cože?" zeptal jsem překvapeně. Tahle žena je má matka? To je nesmysl. Já přeci žádnou matku nemám. Zemřela před pár měsíci.
"Zerrile, dojdi okamžitě pro slečnu Frou. Něco není v pořádku."
"Dobře," řekl Zerril, pokynul hlavou a odešel.
Po chvíli se vrátil se znepokojeně vyhlížející drobnou slečnou. Měla na sobě obyčejné domácí šaty. Všiml jsem si akorát jedné zvláštnosti. Na šatech, které měla, jsem uviděl hada. Tmavě zeleného jako tráva v lese. Šupiny měl nezvykle velké. Zorničky roztáhlé. Zajímavý had.
"Ano madam? Co se děje?" zeptala se jemným hláskem.
"Rychle!" vykřikla žena a odběhla ke slečně. Něco jí špitla do ucha a pak se ke mně vrátila. Slečna přiběhla k dřevěnému nočnímu stolku vedle mé postele a vzala do rukou láhev s průhlednou tekutinou. "Asiw!" vykřikla a průhledná tekutina se změnila na sytě žlutou.

"Vypij to," řekla a podala mi láhev. Čichl jsem si k ní.
"Voní dobře."
"Tak ji vypij," pobídla mě slečna Frou. Nadzvedl jsem láhev a začal pít. Chutnalo to jako smíchanina pomerančového a jablečného džusu. Nebyl to žádný zázrak, ale celkem mi to chutnalo. Jakmile jsem dopil, vrátil jsem láhev slečně Frou a olízl si jazykem koutky úst.
"Bylo to celkem…," nedořekl jsem. Svaly na rukou mi povolily. Zavřel jsem oči. Vše se ponořilo do tmy. Zase.

IV. KAPITOLA - Musíme mu pomoci

11. března 2010 v 20:27 | Tomisus
předchozí kapitola | další kapitola

IV.
Musíme mu pomoci

Další den jsem se probudil do krásného rána. Venku svítilo ranní slunce a venku štěbetali ptáčci. Obloha byla bez jediného mráčku a to vždycky znamenalo šťastný den. Aspoň pro mě jo.
Jakmile jsem si ustlal postel, zamířil jsem do obýváku, kde to krásně vonělo. Mamka seděla u stolu a krásně se usmívala a ještě k tomu vypadala šťastně. Byl jsem rád, že je šťastná, protože když je šťastná ona, tak jsem šťastný i já. Na stole před mamkou byl větší kulatý talíř a na něm… bábovka! Tu jsem neměl ani nepamatuju. Rozběhl jsem se ke stolu, abych si víc vychutnal tu příjemnou vůni. Možná se mi divíte, ale u mě je takováhle vůně učiněný zázrak.
"Dobré ráno Hynku," pozdravila mě mamka, jakmile jsem sáhnul po kousku bábovky, "počkej. Pojď si sednout a já ti udělám horkou čokoládu. Dobře?" zeptala se a já jsem jenom nevěřícně přikývl. "Jak ses vyspal?"
"Dobře."
"To jsem ráda. Už máš sbalené věci?" zeptala se mě mamka. Najednou jsem si uvědomil co je dnes za den. Odjíždíme do Upíří akademie!
"Ehm," začal jsem. Nevěděl jsem co říct. Úplně jsem na to včera zapomněl.
"To nevadí. Moc věcí si s sebou brát nemusíš. Stačí nějaké oblečení, ale jenom trochu. Ve městě ti koupíme nové, lepší a hezčí. Abys byl fešák."
"Dobře." Byl jsem v sedmém nebi. Konečně nebudu muset nosit ty hadry a budu mít nějaký normální a hezký oblečení. Super! "A hlavně si nesmím zapomenout mobil!" vykřikl jsem z nenadání.
"Skvěle," řekla mamka a už ke mně šla s horkou čokoládou. Hrníček mi položila na stůl a já si nandal na talíř dva kousky bábovky. Zakousl jsem se do ní a pocítil jsem zvláštní energii. Ani ne tak energii, spíš takový pocit. Nedokázal jsem to popsat. Ale bylo to moc příjemné.
Poslední kousek bábovky jsem zapil velkým douškem čokolády.
"Tak co, chutnalo?" zeptala se mě mamka.
"Bylo to výborný, mami! Úplně bombastický. Nevím, co na to říct."
"To jsem ráda, že ti to chutnalo. Byl to totiž starý upírský recept po tvé prababičce." Tak proto ten zvláštní pocit!

***

Stál jsem před dveřmi a čekal na mamku až si dobalí.
"Už budeš?" zavolal jsem celý nedočkavý.
"Minutku!" Minutku, minutku. Ale mě se chce už jet! Do Upíří akademie jsem se těšil jako nikam jinam. Těšil jsem se na své nové kamarády ale hlavně jsem byl zvědavý na to co obnáší být upírem. Ale podle toho co jsem viděl včera to bude stoprocentně zábava.
"Už jdu! Už jdu!" opakovala mamka když se dostala přede dveře a v rukách držela obrovský kufr.
"Nechceš pomoct?" zeptal jsem se, aniž bych si uvědomil, že mamka je taky upírka.
"Hynku, nezapomínej, že já jsem taky upírka. Mám sily na rozdávání," řekla a já cítil, jak mi trochu zrudly tváře.
"Jaký máme vlastněodvoz?" zeptal jsem se.
"To je překvapení," řekla mamka a začala vyhlížet z okna. Najednou jsem uslyšel zvuk koňských kopyt. Koně? Ze zatáčky se přiřítili dva koně, kteří táhli černý kočár. Jeden kůň byl černý jako tma. Ocas měl krásně dlouhý a srst už od pohledu sametovou. Kůň zařehtal na pozdrav. Teď jsem si vlastně uvědomil, že jsem mu rozuměl! Pozdravil mě!
Druhý kůň byla klisna, krásně bílá. Hned na první pohled jsem se zarazil u těch jejích krásných očí. Byly smaragdově zelené. Abych to shrnul. Ta klisna byla ohromně krásná! O ni se určitě všichni hřebci prali.
To máš pravdu, řekla mi klisna.
Kočár za nimi byl stejně černý jako ten hřebec. Nemusím dodávat, že kočár vypadal jak z nějakého patnáctého stolet,í ale byl krásný. Rozhlížel jsem se po kočím. Ten ale nikde.
"Kde je kočí?" zeptal jsem se mamky.
"Tenhle kočár kočího nepotřebuje. Je totiž kouzelný."
"Aha. Ale jak ty koně ví, kudy mají jet?"
"Koně upírů jsou mnohem inteligentnější než ty lidí."
Nastoupili jsme do kočáru a vyrazili jsme. Koně začali klusat a jejich kopyta se hlasitě dotýkala asfaltu. Vyjeli jsme za vesnici a koně to vzali na nějakou pěší cestu.
"Proč tudy jedou?" zeptal jsem se.
"Uvidíš," řekla mamka.
Kočár se najednou otřásl. Oba dva koně naráz vyskočili a kočár s nimi. Začínali jsme se odlepovat od země. Vyhoupli jsme se vysoko nad oblohu a letěli s větrem. Bylo to neuvěřitelné. Celou krajinu jsem měl jako na dlani.
"Páni," řekl jsem nevěřícně.
Líbí se ti to? zeptala se mě klisna.
"Moc," odpověděl jsem jí. "Jaké máš jméno?"
Jmenuji se Dorothea, řekla mi klisna.
"Dorothea. Krásné jméno."
Děkuji, poděkovala.
Letěli jsme právě nad polem. Normálně by neupoutalo mojí pozornost nebýt toho hlasu.
"Dorotheo, můžeme prosím sletět dolů? Slyšel jsem tam někoho volat o pomoc.
Dobře, ale co když je to člověk a on nás prozradí? Létající kočár se přece nevidí každý den, řekla Dorothea.
"To máš pravdu, ale já tam vážně někoho zaslechl."
Tak jo, řekl hřebec. Jestli tam někdo volal o pomoc, musíme mu pomoci.
Tak dobře, řekla Dorothea.
"Já umím vymazat paměť, takže si na nic nevzpomene," přidala se mamka.
Tak dobře. Letíme dolů Sadalasi, řekla Dorothea. Sadalas pokynul hlavou a oba se snesli o kousek níž a s nimi i kočár. Jakmile jsme přistáli v poli plném obilí, vyskočil jsem a utíkal za hlasem, který volal o pomoc.
Uběhl jsem asi deset metrů, když jsem uviděl asi tak patnáctiletého kluka, jak se zapotácel a potom spadl k zemi. Okamžitě jsem se k němu rozběhl a poklekl k němu.
"Stalo se ti něco? Co se s tebou děje?" zeptal jsem se.
"E," víc nedokázal říct. Strašně se třásl a z nosu mu začala téct krev. Právě teď ke mně doběhla mamka.
"U kočičí tlapky! Co se to s ním děje?" zeptala se rozrušeně.
"Já, já nevím," vykoktal jsem ze sebe. Ruce se mi třásly a chtěl jsem od něho odtrhnout oči, ale nešlo to. Musel jsem mu nějak pomoct. Položil jsem svojí ruku na jeho hruď, abych ho uklidnil. Nezabíralo to. Pocítil jsem beznaděj. Byl jsem v tomhle bezmocný. Co když mi zemře v náručí?
"Musíme zavolat záchranku!" vyhrkl jsem ze sebe.
"Ne! To nejde! To není jen tak nějaká nemoc. Koukej na tohle," řekla mamka, pozvedla ruku a ukázala na zápěstí. Kůže v místě tepny byla protrhnutá a z rány se řinula krev.
"Co to je? To je tepenné krvácení. Honem záchranku," řekl jsem rychle a v kapse jsem nahmatal mobil. Už jsem začal psát jedničku, pětku když v tom mě mamka zarazila.
"Počkej! To je vlkodlačí kousnutí! Musí okamžitě do nemocnice!"
"Vždyť to říkám!"
"Nesmí do lidské nemocnice. Musí okamžitě do Upíří akademie. Tam je taky nemocnice. Dokonce nejlepší v celé upíří kolonii!"
"Tam se ale nedostaneme včas!"
"Máš pravdu, musíme něco udělat!" vykřikla mamka. Ale co? Co máme udělat? Do akademie to nestihneme. Do lidské nemocnice nemůžeme. Co máme tedy dělat? Byl jsem zoufalý. Cítil jsem beznaděj.
Najednou jsem pocítil zvláštní energii. V levé ruce, kterou jsem měl na hrudi toho chlapce, jsem ucítil teplo. Z mé dlaně najednou sálalo teplo. Krev, která všude okolo chlapce, se zas vracela do jeho těla. Rána se zacelila. Už vůbec nebylo poznat, že by tam nějakou ránu měl. Z nosu mu přestala téct krev a on otevřel oči. Chlapec si hlasitě oddechl a zamrkal. Rozhlížel se kolem sebe. Vůbec nevěděl, co se děje. Otočil jsem pohled směrem k mamce a ta na mě překvapeně hleděla. Z jejího pohledu jsem dokázal poznat překvapení, vyděšení, ale taky radost. Nedokázal jsem se v tom vyznat.
"Proč? Jak?" řekla mamka a otočila se směrem k Sadalasovi a Dorothee. Oba dva zařehtali a zavrtěli hlavou. Co se to děje?

III. KAPITOLA - Mami, jsi také upírka?

21. února 2010 v 20:18 | Tomisus

III.
Mami, jsi také upírka?

Jak mě mohlo něco takového rozhodit? Pohlédl jsem opět na druhu stranou přihlášky. Některé položky byly doopravdy dosti nechutné.

- Posvátné upíří jméno
- Posvátné upíří bydliště
- Velikost špičáků
- Krevní chuť
- Poživatelnost lidské stravy
- Pružnost kostiček
- Velikost nehtů na rukou
- MNU při pití krve
- MNU při moci

Po dlouhém vysedávání u stolu jsem vstal s přihláškou v ruce, popošel ke dveřím a stiskl kliku. Mamka seděla v obývacím pokoji na pohovce.
"Mami?" zeptal jsem se, protože jsem v její tváři viděl ustaraný výraz.
"Copak je Hynku?"
"Já jenom… no, víš… chtěl jsem se zeptat, jestli něco nepotřebuješ," řekl jsem opatrně. Mamka se na chvíli pousmála, ale hned na to jí ten krásný a veselý úsměv z tváře zmizel.
"Nic nepotřebuju, Hynku. Neboj, jsem v pořádku," řekla chladným a vyrovnaným hlasem, ale já poznal, že jí něco hodně trápí.
Nastala chvíle ticha. Znervózněl jsem - to strašné ticho. Vždy jsem potřeboval nějaký hluk, který bych mohl vnímat. To ticho mi už lezlo na nervy. Mamka ale stále mlčela. Konverzaci jsem tedy musel začít já (jako obvykle).
"Vyplníme společně tu přihlášku?" zeptal jsem se a šel si sednout k mamce na pohovku.
"Hynku víš jistě, že tam chceš jít?"
"Mám na vybranou?"
"Bohužel ne," řekla mamka a v jejích malých modrých očkách jsem zahlédl pomalinku se kutálející slzy.
"Tak vidíš," řekl jsem a svojí pravou ruku položil na její rameno.
"Byla bych radši, kdybys tady zůstal se mnou. Ale nemáš na vybranou. Ty strašné upíří zákony. Buď půjdeš na Upíří Akademii, nebo tě budou muset upálit. Stejně jako Jana Husa za jeho názory. Když nepůjdeš na akademii, budou tě považovat za zrádce rodu."
Zrádce rodu? Tak to je teda dost krutý. A že bych zrovna toužil po upálení. To teda ne…
"Aha," řekl jsem a začal dumat nad tím, zda mám mamce položit otázku, za kterou jsem se docela styděl. "Mami, jsi také upírka?"
"Ano. Jsem také upírka," řekla mamka a povzdechla si. Řekla to tak sebevědomě až mě to překvapilo. Nevěděl jsem, proč mi to tak připadá, ale bylo to tak..
"Ale proč jsem to na tobě nepoznal?"
"Matky upírky mají takovou zvláštní schopnost. Když se ovládnou dokážou se začít chovat jako lidi. Začneme jíst lidské jídlo. Samozřejmě máme nejradši krvavé steaky. Nemáme takovou sílu jako normálně. Ztratíme moc, kterou jsme měli předtím. A to vše až do té doby než se upíří mládě, což jsi ty, nedozví o svém upířím původu. Pak teprve se nám naše moc a síla vrátí."
"To znamená že tvoje moc se ti už vrátila?" zeptal jsem se. Byl jsem dosti zvědavý. Nedokázal jsem si představit mamku s nějakou mocí. Jak pije krev nebo jak má ohromnou sílu.
"Můžu to zkusit," řekla mamka a zvedla se. Zavřela oči a zvedla ruce jako by chtěla lítat. Pak se ale doopravdy povznesla. Byla stále výš a výš. Potom udělala ve vzduchu krásně ladnou piruetu až jsem doslova zíral, otevřela ústa a z nich vyletěl obrovský plamen ohně. Doopravdy obrovský. Tak obrovský, že staré záclony v dřevěném okně vzplanuly. Bylo to tak nečekané a úžasné.
Oheň sice představoval většinou zkázu a utrpení, ale já tady seděl s otevřenou pusou a pozoroval jsem ten oheň. Naprosto mě uchvátil. Chtěl jsem se ho dotknout. Ale nešlo to.
Pak jsem se vzpamatoval. Musel jsem být v nějakém transu. Zpanikařil jsem…
"Pomoc! Hoří!" křičel jsem
Mamka sevřela rty, otevřela oči a pohlédla na hořící záclony. Opětovně zavřela oči a z jejích úst začala tryskat voda. Pramínek byl sice malý, ale dokázal uhasit ten obrovský oheň, jež si krásně užíval na starých záclonách.
"Páni," obdivoval jsem a mamka se mezitím snesla na zem.
V tom se dveře od ložnice, ve které spal táta, rozletěly, až málem vyletěly z pantů.
"Co se tu děje!" křičel táta.
Mamka na něj pohlédla. Pak jsem uviděl něco čemu jsem nemohl uvěřit.
Její oči vyletěli rychlostí blesku z jejích důlků. Neměli ale normální barvu. Oko mělo být bílé, ale já viděl zelenou. V žilách jí proudila modrá, nikoliv červená, krev. A mají vůbec upíři krev? Myslím, že ano, ale mají tu samou jako lidé? Oči se ladně vznášely a jakmile doletěly k místu určení, vykonaly, to co měly. Oči tátu zhypnotizovaly. Stál jako socha, ani nemrkal. Oči se začaly najednou nebezpečně třást.
Pak se každé oko vydalo jiným směrem. Jakoby se na sebe naštvaly. Letěly tak vysokou rychlostí, že by předehnaly možná i dvoumotorové letadlo. A potom se to stalo… Oči do sebe nabouraly. Vypadalo to, jako by se líbaly.
Něco vyvolalo explozi. Z exploze, kterou vytvořili oči srážkou, vyletěl zelený paprsek. Paprsek měl tak krásně zelenou barvu, že jsem od něho nemohl odtrhnout oči. Napjatě jsem pozoroval, co se stane.
Náhle proletěl paprsek tátovo tělem. Ten najednou začal kamenět. Obě ruce měl už z kamene. Potom i nohy, břicho, záda a po chvíli i hlavu. Byl už celý z kamene. Najednou se vznesl a na zemi se objevil podstavec. Na podstavci byl štítek, nejspíš ze zlata. Nic na něm ale napsáno nebylo. Právě na tento podstavec táta dopadl. Vlastně už jenom tátova socha. Na štítku se objevil text. Stálo tam:

Emil Slepý
zkameněn za účelem uchování světa upírů v tajnosti

To bylo jméno mého táty! Zkameněn za účelem uchování světa upírů v tajnosti? Co to je? A proč to vůbec mamka udělala. Proč ho proměnila v kámen?
Oči se opět vrátily do maminčiných důlku. Měly už ale normální barvu. Oči byly bílé a žíly, kterými protékala krev, měly opět červenou barvu.
"Mami, proč jsi to udělala? Chápu, že táta je hroznej, ale tohle jsi mu dělat nemusela!"
"Hynku," řekla mamka a pohlédla na mě, "tohle nebyl tvůj táta. Tvůj otec je profesorem na Upíří Akademii." Takhle důležitou informaci shrnula do jedné věty? Tak tohle bylo na mě moc…
"Co?" Zůstal jsem nehybně stát. Celých jedenáct let jsem si myslel, že můj táta žije se mnou pod jednou střechou, ale já jsem ho vlastně nikdy neviděl. Nemohl jsem tomu uvěřit.
"A kdo byl teda tohle?" řekl jsem a ukázal na muže, kterého jsem pokládal za svého tátu.
"Byl to můj bratr. On jako jediný z rodiny neměl tu čest stát se upírem a tak na nás žárlil. Pak se z něho stalo tohle," řekla a povzdechla si. Mamka sice ukázala na sochu, ale já dobře věděl, co tím myslí..
"A proč jsi mu to udělala? Byl to tvůj bratr."
"Plánoval, jak nás zničit. Měl připravenou kampaň, která by nás odhalila. Celý svět by se o nás dozvěděl. Dělali by na nás pokusy. Upíři by vyhynuli!"
"To by bylo teda strašné. Začínám si myslet, že to co jsi udělala, byl dobrý nápad," řekl jsem a mamka jenom přikývla.
"Jsem ráda, že ti nějak moc nevadí být upírem. Dokonce ti vidím v mysli, že jsi doopravdy velice rád.."
"Upíři umí číst myšlenky druhých upírů? Já myslel, že upíři umí číst myšlenky pouze u lidí…"
"A u mláďat," doplnila mě mamka. "Půjdeme vyplnit tu přihlášku?" zeptala se mě a já jenom přikývl. Doběhl jsem do pokoje pro tužku společně jsme se posadili a začali vyplňovat přihlášku. Ještě předtím se na mě mamka usmála: "Ty budeš upír první třídy. To ti garantuji."
To bude krásné být upírem, pomyslel jsem si.
"Mami a jak víš, co doplnit na tu druhou stranu?"
"To je také dar upířích matek. Jsou s mládětem spojeni. Ale tahle vlastnost na rozdíl od jiných vydrží matkám věčně." Tahle vlastnost se mi na upířích matkách nejvíce líbila. Byli jsme propojeni. Matky vždycky ucítí, jakmile se mládě něčeho bojí nebo něco nechápe. Vždy mu pomůže. Jakmile mamka vyplnila přihlášku, sebral jsem si ze stolu a přečetl si jí…

- Posvátné upíří jméno
Burd Hagathann
- Posvátní upíří bydliště
Jeskyně 345, Zrádné hory Bathann, Tuzerrobathhnno
- Velikost špičáků
34 KM
- Krevní chuť
H345 (krev mláďat lidí ve věku 10 až 18 let)
- Poživatelnost lidské stravy
30 SŠ (stráví maso a pórek)
- Pružnost kostiček
100% (kostičky jsou plně ohebné)
- Velikost nehtů na rukou
30 KM
- MNU při pití krve
29 km/h
- MNU při moci
100%

Nechápal jsem sice několik položek, ale doufal jsem, že to časem pochopím.
"Vážně?" zeptala se mě mamka. Měla pravdu. Byla se mnou spojená.
"Jo," řekl jsem a přikývl.

II. KAPITOLA - Já a upír?

27. ledna 2010 v 19:47 | Tomisus

II.
JÁ A UPÍR?
V podvečer, okolo páté hodiny, jsem si lehnul na postel. Přemýšlel jsem o spoustě věcí. O dveřích, peru, pohovce, rodičích, a budoucnosti. Budoucnost. Tohle slovo nesnáším. Nikdy jsem neměl růžovou budoucnost, tak proč by se to teď mělo změnit?
Každý večer přemýšlím o tom, jaké by to bylo v jiné rodině. Ale abych řekl pravdu, nechtěl bych odtud odejít. Nejsou tu zrovna ideální podmínky, ale mám rád mámu.
Náhle jsem si vzpomněl na jeden zvláštní den. Na den kdy se mamka velice rozrušila.

I. KAPITOLA - Narozeniny

19. ledna 2010 v 20:40 | Tomisus
I.
NAROZENINY
Šel jsem pomalu po namrzlé cestě. Kolem cesty byl asi metr sněhu. Nejraději bych se do něho zabořil a přečkal tam celé dopoledne, které mám strávit opět v malé a nepříjemně páchnoucí učebně. Pocházím z chudé rodiny, která bydlela na vesnici se školou. Kousek od naší vesnice bylo velké město s pořádnou školou, tam jsem se chtěl vždycky přestěhovat, protože tahle malá vesnická škola se školkou mi začínala pořádně lézt na nervy. Už dlouhou dobu jsem se snažil přemluvit rodiče, abychom se přestěhovali do sousedního města. Abych měl konečně aspoň nějak vypadající školu. Ale vždycky přišla stejná odpověď:

"Tvoje babička a dědeček jsou nemocní a musíme se o ně starat."
Říkal jsem jim, že ve městě je výborný domov pro důchodce, ale vždycky mě táta odbyl. To hlavně tátovi záleželo, abychom tady zůstali. Mamce bylo úplně jedno, kde budeme, ale vždycky chtěla být s mým tátou. Já bych to tu možná přežil, ale něco tu bylo mnohem horšího. Nemám tu vlastně žádné kamarády a není tu ani pořádný obchod, kde bych si mohl koupit nějakou věc, která by mě zabavila. Musel jsem se spokojit s nažloutlým papírem a tužkou, se kterou jsem si mohl malovat. To jediné mě tady bavilo. Malování. Jednou bych se chtěl stát slavným malířem. Ale v těchto podmínkách nemůžu ani svůj výtvor ukázat kamarádům a dokonce ani rodičům ne. Přes den je mamka i taťka v práci. Taťka si na vsi otevřel obchod s železářstvím, který stejně moc nevynáší. Ale když si ušetřil, koupil si televizi! Ale já jsem nedostal nic. Pořád jenom nažloutlý papír z minulého století a starodávnou tužku. Ani ořezávátko jsem neměl. K tomu mi musel vystačit pouze kapesní nožík od Vietnamců.
 
 

Reklama